Claire Denis: Dětství je zdroj úplně všeho

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03747178.jpeg

„Důležité je pro mě to, co je za lidským obličejem. Možná je to duše,“ říká Francouzka Claire Denis, jedna z nejvýznamnějších současných režisérek, autorka filmů jako 35 panáků rumu, Sama v Africe, Parchanti spí dobře, Nennete a Boni, Páteční večer nebo Dobrá práce.

Rozhovor jsme vysílali 23. listopadu v pořadu Slovo o filmu, doplněný o hudbu kapely Tindersticks, se kterou Claire Denis tvoří výraznou hudebně-režijní dvojici.

Claire Denis se sice narodila v Paříži, ale dětství strávila v Africe, kde její otec působil ve službách francouzské vlády. Afrika jí, jak se zdá, přinesla jisté rozrušení základních jistot a životních stereotypů, smysl pro odlišnost anebo pocit odloučení od okolí i schopnost chápat cizí jako blízké. To Claire Denis slouží nejenom jako námět filmů, ale taky zdroj její poetiky. Její filmy bývají označované za senzuální, protože se spíše než na rozvíjení zápletky soustředí na atmosféru plynoucích obrazů a neverbální nebo podpovrchová sdělení.

Z českých kin si diváci budou pamatovat nejnovější trojici snímků, 35 panáků rumu, Sama v Africe nebo Parchanti spí dobře. V záplavě filmů někdy můžou snímky Claire Denis pro svoji subtilnost působit nevýrazně, ale jsou to filmy vyznačující se nejen neobyčejným smyslem pro všednost, ale také atmosférou a jasným autorským rukopisem.

Svoji celovečerní prvotinu Čokoláda – natočila Claire Denis až ve svých čtyřiceti letech; před tím dlouho působila především jako asistentka režie. Spolupracovala díky tomu s úctyhodnou sestavou jmen – s Wimem Wendersem, Jimem Jarmuschem či s Jacquesem Rivettem. Dnes její filmografii tvoří 11 řadových celovečerních filmů, které navíc doplňují krátké snímky, televizní počiny a dokumenty. V následujícím rozhovoru mluvíme kromě zmíněných titulů například o filmech Nennete a Boni, Páteční večer, Dobrá práce a dalších. Momentálně Claire Denis pracuje na sci-fi snímku High Life, kde jedny z hlavních rolí ztvární Robert Patinson a Patricia Arquette, držitelka Oscara za vedlejší roli ve snímku Chlapectví.

Část vysílaného rozhovoru vám přinášíme i v přepisu.

Moje první otázka se týká Afriky. Je to místo, kam se svými filmy pořád vracíte, a zdá se mi, že je pro vás hodně důležité. Vyrůstala jste tam, Afrika je něco, co je vám blízko, je to váš domov a není zároveň. Mám pravdu?

Jestli je to můj domov, nebo není... Nikdy to pro mě nebyl domov, protože jsem i jako dítě věděla, že pocházíme odněkud odjinud. (...) Měla jsem velké štěstí... Asi mi to tak i naši řekli, nebyla jsem přece jen ve věku, kdy bych dokázala sama uvědomit, jaké mám v životě štěstí. Ale viděla jsem šťastné rodiče, jak žijí – oklopení buší, v malými africkými městečky a lesy. Nebydleli jsme v žádné divočině, ale byl to skromný život obklopený úžasným otevřeným horizontem a život v kontaktu s jinou kulturou. Můj tehdejší pocit nebyl „domov“, ale „štěstí“.

Když jsme pak zestárli, já a moji sourozenci jsme vyrostli, tak jsem pochopila, že to, co nás čeká ve Francii, není ani zdaleka tak zajímavé... Už jako dítě jsem se ocitla ve stavu blízkém depresi. Byla jsem taková těžkomyslná malá dívka.

03747177.jpeg

To je dost zajímavé tohle slyšet. Když koukám na vaše filmy, tak tohle jsou vlastně jejich zdroje...

Dětství je zdroj! Dětství je zdroj všeho. Nemyslím, že se dá vůbec nějak jinak pracovat. Pokud se vám tedy nepřihodí nějaké nehoda a nepřijdete o paměť, takže jediné vzpomínky, které máte, jsou z dospělosti. Dětství je zvláštní místo, kde se potkávají naděje, frustrace, vzpomínky... A taky lži, protože i vzpomínky se dají měnit.

Obdivuju váš výběr herců. Třeba Isaach de Bankolé v Čokoládě, fascinující Denis Lavant v Dob práci a další.. Zdá se, že pocity, včetně těch, o kterých jste tady teď mluvila, dokážete nějak předat svým hercům, že ti mají dost prostoru i dost informací k tomu, aby pak vytvořili výrazné postavy...

Ano. Úplně nejčastěji jsem myslím pracovala s Alexem Descasem a Gregoirem Colinem. Pro mě režírování herců vlastně není otázka práce, ale otázka volby. Když jsem potkala Isaachem de Bankolé nebo s Isabelle Huppertovou, nebo s Denisem Lavantem, tak ta schůzka byl vždy rozhodující moment. Gregoira Colina jsem potkala, když mu bylo 14 let... Ten moment setkání, při kterém cítím, že tahle osoba je to pravé, že to jsou moji lidé, o to jde. Ne že by byli moji ve smyslu, že bych je nějak chtěla vlastnit, ale že s nimi dokážu něco sdílet.

Některé herce opravdu obdivuju, ale vím, že v mých filmech pro ně není místo. Vím, že je nemůžu režírovat. Vždycky mezi mnou a hercem musí být nějaká přitažlivost. Bez ní to nejde.

Alex Descas, který v 35 panácích rumu hraje hlavní roli otce, pro vás reprezentuje takový důvěryhodný, spolehlivý typ člověka. Ve vašem jiném filmu je například doktorem. Vždycky ztělesňuje nějaký zodpovědný přístup k životu...

V Alexovi svým způsobem rozpoznávám něco takového. Mám ho ráda jako herce, je skvělý, ale i jako člověk je velmi spolehlivý. Vím, že mu můžu věřit. V jeho obličeji nemá místo cynismus. A to je pro mě důležité, musím věřit i tomu, co je za lidským obličejem. Duše, možná.

Už víc kritiků psalo o tom, jakou roli má ve vašich filmech tanec. A o pohybu těl, které tanec připomínají. Dobrá práce, které se odehrává ve francouzské cizinecké legii se všemi rituály mužského kolektivu, je dobrý příklad takového netanečního tance. I v 35 panácích rumu je klíčová scéna taneční. Připravujete pro svoje filmy choreografie, nebo s tancem pracujete úplně jinak?

Slovo choreografie mi nikdy nepřišlo na mysl. Slyšela jsem, že ho lidé používají, když mluví o mých filmech, ale přemýšlím o tom pohybu jinak. Tancem – teď nemyslím balet, ale noční klub nebo nějakou domácí party – vyjadřujeme kus nás samotných. A to není úplně jednoduché. Vždycky se bojíme, že budeme jakoby nazí, že ukážeme moc...

Že nás budou ostatní hodnotit...

Možná, že nás bude okolí hodnotit, ano. Ale na druhé straně je tu ta hudba, která má sílu nás strhnout. Dává nám svobodu zapomenout na vlastní úsudek i na to, co si budou myslet ostatní, dává nám k tanci důvod, který tkví přímo v síle spojení těla a hudby. Proto ráda zařazuju taneční scény do svých filmů. Vlastně jsou skoro ve všech. Ale nepracuju s tancem jako choreograf, ale jako režisér. Jako někdo, kdo těmto momentům bytostně věří.

BEAU TRAVAIL (1999). Claire Denis from Loutinen on Vimeo.

Vaše postavy se vždycky vyznačují velkou mírou něhy. To je možná důvod, proč vaším asi nejkontroverzněji přijímaným filmem je Miluji tě k sežrání (Trouble Every Day), protože do prostoru něhy mezi lidmi vstupuje krev. Souhlasíte?

Myslím, že Trouble Every Day je film plný lásky. Ano, je tam hodně krve, ale hlavně lásky, vášně. Jde o skutečné vraždy z vášně. Asi jsou tam kontroverzní scény, ale pro některé diváky je to, tím jsem si jisté, film o lásce. Ne o tiché lásce, ale o lásce, která vás může celé pohltit. Nikdy bych nemohla natočit gore film jako je tenhle, kdybych nevěřila v ten základní dojem.

Trouble Every Day je jeden z mnoha filmů, který jste připravila s hudební skupinou Tindersticks. Titulní skladbu mám velmi rád a slyšel jsem ji mockrát. Znovu teď před naším rozhovorem. Jak vaše spolupráce začala a co pro vás znamená – nejenom kvůli hudebním náladám, ale taky s ohledem na texty? V Trouble Every Day se zpívá „Look into my eyes / Hear the words I can't say / There is trouble every day“.

03747179.jpeg

Myslím, že jsem měla štěstí, že jsem potkala Tindersticks. Setkali jsme se v Paříži po koncertě v klubu Bataclan. Chtěla jsem je požádat, aby mi dali svolení použít jednu jejich písničku. Šlo o skladbu My Sister, kterou jsem chtěla použít ve filmu Nenette a Boni. Zpěvák Stuart Staples mi na to – ačkoliv jsme se neznali! – okamžitě řekl: ano, nás by to zajímalo. Dala jsem jim scénář, aby se na to mohli podívat, ale on mi hned řekli, že by je mnohem víc zajímalo, kdyby mohli k filmu složit původní hudbu. Spíš než půjčit jednu hotovou písničku.

Film Nenette a Boni potom soutěžil na festivalu v Locarnu, vyhrál tam všechny možné ceny, a já už jsem měla napsaný scénář k Trouble Every Day. A poslal jsem ho v anglickém překladu Tindersticks. Název Trouble Every Day jsem ukradla od Franka Zappy. Ten má písničku Trouble Every Day o nepokojích v Los Angeles. Černošské obyvatelstvo tam v 60. letech protestovalo proti diskriminaci a střetlo se tvrdě s policií. Frank Zappa o tom má písničku, ale já jsem Stuartovi hned řekla, že tu jeho nepoužiju, ať samozřejmě složí vlastní.

Zmínila jste Nenette a Boni, film, který můžeme považovat za vaši verzi sociálního dramatu, snímek Parchanti spí dobře se dají vidět jako thriller a váš nový film má být sci-fi. Jak přistupujete k žánrům?

Myslím, že téma je jenom jedno a nemění se. Je to láska mezi lidmi, například bratrem a sestrou, dvojicí, která si je strašně blízko, takže může působit jako partnerská dvojice, kterou ale není. Na konci Nenette a Boni je bratr jako by otcem nově narozeného dítěte. Jindy je to zase o vztahu otce a dcery. Žánrová kinematografie nepřináší nic jiného než variace na silné příběhy o lásce, která se rodí v rodině. Teď třeba čtu francouzský román o dvojčatech, která měla velmi dramatický život. Láska – nebo nenávist – je za všemi věcmi, které se dějí. A když ne, něco je špatně. Rodina, to jsou vlastně velmi násilné vztahy. A zároveň vášnivé. A myslím, že o tom víceméně jsou všechny moje filmy.

Rozhovor vznikl v Praze během návštěvy v rámci projektu Cinergy.

Čtěte také: Více z pořadu Slovo o filmu