Architektura, která stále provokuje? Praha na vlně brutalismu

Automatická telefonní ústředna (ATU) v Praze 6 Dejvicích
Automatická telefonní ústředna (ATU) v Praze 6 Dejvicích
0:00
/
0:00

Brutalistní či brutalistická – slova, která jsou ve spojitosti s architekturou, jež vznikala přibližně od konce padesátých do konce osmdesátých let, skloňována čím dál tím častěji. Většinou však bohužel v souvislosti se stavbami, kterým hrozí zánik, nebo už byly poslány k zemi.

V těsné blízkosti Českého rozhlasu se právě demoluje budova Transgasu, telefonní ústřednu v Dejvicích už si můžeme prohlédnout jen na fotkách, stejně jako původní Omnipol v Nekázance, liberecké obchodní středisko Ještěd nebo například Hotel Praha. Stereotypní pohled, skrze nějž jsou i kvalitní stavby druhé poloviny dvacátého století pořád ještě vnímány jako jakési nabubřelé a nevzhledné relikty minulosti, se snaží nabourat nová publikace Beton, Břasy, Boletice s podtitulem Praha na vlně brutalismu, kterou právě vydalo České vysoké učení technické v Praze a jejímiž autory jsou architekti a teoretici architektury Petr Vorlík a Klára Brůhová.

Beton, Břasy, Boletice - Praha na vlně brutalismu

Přestože je brutalistní architektura spojována s dobou totality a nesvobody, jde ve své podstatě o západní import. Názory na to, co vlastně pravý brutalismus je, se ale různí a autoři knihy upozorňují, že tímto pojmem je dnes označována široká škála projevů z různých období. To byl také důvod, proč hlavní titul knihy zaměřili na materiály, se kterými domácí architekti druhé poloviny dvacátého století pracovali – beton, břaskou keramiku a boletické panely. 

V důsledku nedostatečnosti socialistického stavebnictví bylo například velmi obtížné realizovat pohledové betony, které byly pro západní architekturu typické. Ty se pak často nahrazovaly keramikou nebo mozaikami, na kterých spolupracovali výtvarní umělci.


Petr Vorlík

Kniha je vedle jednotlivých kapitol koncipovaná také jako katalog 77 staveb, který autoři doplnili dobovými fotografiemi. „Na nich je vidět, jak se ty stavby mění před očima. Často stačí drobná výměna fasády, pokrytí reklamami nebo zateplením a rysy, které ze stavby dělaly výtečnou architekturu, se setřou. Nemusí to nutně být jen demolice,“ upřesňují.

Mezinárodní svaz studenstva

Praha kontextuální a plastická

Dobu druhé poloviny dvacátého století máme mimo jiné spojenou s velmi špatnou péčí o historická jádra měst. Přesto Klára Brůhová s Petrem Vorlíkem vysvětlují, že v opravách některých vybraných staveb patřila naše památková péče k evropské špičce. Mimořádně kvalitní byla například dostavba věží původně středověkého a později několikrát přestavovaného kostela v Emauzích nedaleko Karlova náměstí, který byl na konci druhé světové války těžce poškozen bombardováním. Věže emauzského kostela byly v šedesátých letech realizovány podle návrhu architekta Františka Marii Černého a kvalita jeho novostavby zasazené do historického kontextu ve své době vyvolala pozitivní ohlasy i mezi památkáři. „Černý dokázal navázat na historickou strukturu velmi poučeně a sofistikovaně, ale zároveň byl schopen použít současné materiály a stavbě vtělit velmi novodobý názor,“ upozorňuje Klára Brůhová.

Merkuria

Brutalistní architektura se nebála velkých gest, ale velmi často to byla gesta poučená.


Klára Brůhová

Stejně vynikající doklad kontextuální architektury druhé poloviny dvacátého století, jež je spojována s brutalismem, představuje například také hotel Intercontinental situovaný u řeky na samém konci Pařížské ulice, který se stal neodmyslitelnou součástí Starého Města.

Metro jako celostní inženýrsko-architektonicko-výtvarné dílo

Důležitou součástí veřejného prostoru byly také stanice metra, jehož první úsek se cestujícím otevřel v roce 1974. Jednotlivé stanice byly pojímané jako celostní dílo, kde architekturu opět velmi samozřejmě doplňovalo výtvarné umění, které zdaleka ne vždy bylo ideologicky zatížené. „Metro je součástí identity městského centra a Prahy, proto nám přišlo důležité zahrnout je i do naší knihy,“ objasňuje Petr Vorlík důvod, proč se stanice metra dostaly mezi vybranou sedmasedmdesátku pražských staveb, a společně s Klárou Brůhovou srovnává estetickou úroveň a kultivovanost původních stanic metra s těmi, které vznikly na trase A docela nedávno. Bohužel však i v případě původních stanic probíhá postupná devastace, kdy jsou zakrývána nebo zcela odstraňována umělecká díla od předních výtvarných umělců, jako například od Václava Ciglera na náměstí Republiky a náměstí Míru nebo monumentální skleněná plastika na Národní třídě od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.

Totální navzdory totalitě! Architektura 60. a 70. let na své přijetí však teprve čeká

Původní dobová podoba.foyer malých sálů uvnitř Thermalu.

„V tuto chvíli máme více než 40 tisíc nemovitých památek. Památkově chráněných staveb, které vznikly mezi lety 1960 až 1990, je pouze 14,“ upozorňuje architekt a pedagog z Ústavu teorie a dějin architektury na Fakultě architektury ČVUT Petr Vorlík, který byl společně s ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK a místopředsedou Klubu Za starou Prahu Richardem Biegelem hostem pořadu Reflexe: Vizuální umění!

V pořadu Reflexe: Vizuální umění! jsme s Klárou Brůhovou a Petrem Vorlíkem stačili jen naznačit, nakolik různorodá je architektura spojovaná s brutalismem. Podrobněji je možné se s tímto fenoménem, který neodmyslitelně patří k naší historii, seznámit v publikaci Beton, Břasy, Boletice, ale především v metropoli samotné. „Tradice Prahy není jen barokní. Kouzlo Prahy a Čech spočívá v rozmanitosti a měli bychom ji respektovat, oceňovat a oslavovat. To je absolutní základ a je to něco, co souvisí se společenskou atmosférou,“ uzavírá Petr Vorlík.

Spustit audio

Související