Anna Beata Háblová: Za hranicemi
Místo střechy nebe, místo země skála, místo varhan zpěv listí. Jak dlouho jsme si sami sebou jistí, než přestaneme? I uprostřed kamene může být křehkost a já takovou mám. V Žitavských horách je pískovcový chrám. V okrese Zhořelec v Horní Lužici, projdeš ulicí Hauptstrasse a pak do kopce, jak když chůzí rýsuješ kružnici, a tam na náhorní plošině jsou zbytky zdí jako roztrhaná etiketa na víně.
Jak opojný byl asi život na Ojvíně, když pohled do krajiny je opojný i dnes? Vidím směs turistů – hlavně Němci. Taky Češi a Poláci, kterým se vyplácí přejet své hranice a vidět útes z písku a více z toho, co mají za rohem. Honem, říká ti cedule, ochutnej pískovec posypaný gotickým slohem. Byl tady hrad a klášter, hlad po jeho dobytí byl velký.
Čtěte také
Bylo to bydliště Karla IV. a později tu sídlili celestini. Nedotknutelný komplex, dokud si ho nerozčísl hřeben bouřky, dokud do něj neuhodil blesk. Ten stesk z toho, co bylo a už není, známe všichni. Ale pak si sedneš do kostelní lavice a klenba, která tu chybí, ti říká – ztichni. Klenba, která je obrazem neustálé proměny. Zasněné mraky a měnící se úhel světla. Chceš se vtělit do té chvíle. Chceš, aby tě radost z života hnětla.
Jdeš kolem chrámu, úzkou cestou mezi zdí a skálou s jamkami po dlátě. Štěrbinou nahoře vnímáš světlo, a ono vnímá tě. Uprostřed skály vytesáno tolik různorodých pocitů. Čí ruce je tesaly? A jsou ještě tu? Jsi sevřená směřováním, svěřená hmotě času. Tu krásu si chceš vyfotit, ale nejde to.
Čtěte také
Být tady znamená střídat šero a svit, úzkost a radost, sevření s rozlehlostí. Na chvíli odložíš své posedlosti v podobě mobilu do kapsy bundy. Tady nahoře fouká, sekundy těkají krajinou.
Můžeš jít za jinou, ale tahle bude vždycky jenom zticha. Jako z obrazů Caspara Davida Friedricha, romantického malíře z Drážďan. Vybavíš si jeho malbu s kompozicí do trychtýře, pastelově modrý obraz s postavou stojící na útesu. Vítr jí prohání vlasy a všechny ostatní hlasy jsou daleko. Je k tobě zády, dívá se k obzoru. Je to symbol mystického zážitku, obhlížení vztahu mezi člověkem a přírodou. Je to jen náhodou, že na to myslíš právě teď? Jak vlastně rozumět dnešní době, kterou neovlivníš? To, co můžeš změnit, je asi jen v tobě. Třeba tak, že se ztišíš? Když si dáš schůzku sama se sebou u horkého čaje.
Čtěte také
Sníh za oknem roztál, nebo možná teprve taje, a ty se cítíš jako na obraze s názvem Poutník nad mořem mlhy. Jsi jím taky? Poutníkem v tomhle světě? Taky objevuješ šero a svit, úzkost a radost, sevření s rozlehlostí? Je zima a ty čekáš, kdy se tě krajina taky zhostí. Kdy si tě vezme pohled do daleka.
Nedá se to popsat, ale jako by ve mně tekla teplá řeka, jako by to hřálo někde v nitru. Nečti si zprávy na Twitteru a prostě jenom dýchej. Místo střechy nebe, místo země skála, místo varhan zpěv listí. Jsem chrámem bez klenby a půdy, a ty to můžeš přijet zjistit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
