Anna Beata Háblová: Jazyk mraků
Když jsem byla dítě, milovala jsem pozorování mraků a odhadování jejich typů. Bavilo mě je od sebe rozlišovat. Cumulus byl naducaný polštář, stratus roztrhaná mléčná pěna, cirrocumulus byli pasoucí se beránci a z cumulonimbu většinou pršelo. Ale o mracích ve tvaru trychtýřů a dlouhých nudlí jsem jenom slyšela. Nikdy jsem je neviděla na živo.
Až nedávno jsem projížděla krajinou rovnou jako stůl a v dálce zahlédla mrak ve tvaru subtilního válce s lehce zahnutou spodní špičkou. Netrvalo to ani minutu a zmizela jsem mu z dohledu, ale myšlenka na něj ve mně zůstala dál.
Čtěte také
Pamatuji se na série fotek a videí, které kolovaly sítěmi v době po tornádu na Břeclavsku a Hodonínsku. Hukot vichru, dunění deště, třískání předmětů. Objemné a těžké věci létaly vzduchem s takovou lehkostí, jako by vážily jen pár gramů. Ten pocit beztíže trval jen do chvíle, dokud se předměty s něčím nestřetly, dokud si neprorazily cestu do jiného domu. K tomu se mi časem přidaly obrazy ohořelých torz kmenů v Českém Švýcarsku a pak fotky dalších letošních tornád.
O klimatické krizi se už léta mluví, ale šokující důkazy její existence máme v Čechách až teď. Není den, kdy bych na klima nemyslela a nepřemýšlela nad tím, jak člověk může přispět k tomu, aby se krize zmírnila a naše děti toho jednou neměly naloženo tolik.
Čtěte také
Podle všeho se zdá, že snižování produkce oxidu uhličitého několika málo zeměmi zásadně klimatu nepomůže, dokud ke snížení nedojde globálně. Německo si může snižovat, jak chce, Čína vše hbitě dorovná. A ještě několikanásobně. V prosinci roku 2015 sice proběhla konference OSN o klimatu, kde se 196 států a Evropská unie jednomyslně dohodly na snižování oteplování způsobené člověkem, s odstupem času ale toto úsilí mělo podobný efekt jako předsevzetí na Nový rok – poněkud se vytratilo – respektive nebylo tak razantní, jak by bývalo bylo potřeba. Jak tedy může přispět jednotlivec, když se vše pohybuje v tak globálním měřítku?
Co mi vhání naději do žil je architektura, která se snaží od slov přistoupit k činům. Většina odborníků ve stavebnictví dnes už uznává, že je potřeba snížit uhlíkovou stopu budov. Někteří architekti ale tvrdí, že lze jít ještě dál. Architektura může být nejen neutrální, ale dokonce v sobě může oxid uhličitý ukládat. Materiály, které takové podmínky splňují, jsou plodiny, které svým růstem uhlík vstřebaly, a jejichž uchováním a využitím v architektuře se uhlík atmosféře odebírá. Jsou to třeba slaměné balíky, konopí, korek nebo dřevo. A díky dlouhotrvajícím výzkumům, které zatím probíhaly bez povšimnutí, už dnes překlopení biomateriálů do mainstreamu nestojí téměř nic v cestě.
Čtěte také
Druhým žhavým tématem, které by mělo výrazně pomoci v šetření primárních zdrojů planety, je takzvaná cirkularita. Nejde primárně o recyklaci po demolici staveb, ale už o výrobu stavebních materiálů v takové formě, aby se po dožití objektu daly dobře rozebrat a někde jinde znovu použít. Snadná demontáž zohledněná v samotném návrhu stavby je tak klíčem k úspěchu cirkulární architektury, která umožňuje materiály udržet co nejdéle v oběhu.
Možnosti, jak přispět k emancipaci planety, aby se mohla nadechnout a znovu se zregenerovat, jsou. Každý ve svém oboru se může pokusit o nepatrné mávnutí motýlím křídlem, které jednou zastaví tornáda tam, kde předtím nebyla. Anebo nezastaví, ale aspoň se v něco promění naše úzkost, kterou možná podvědomě trpíme už všichni.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
