Anna Beata Háblová: Všechny Noemovy archy
Projíždím krajinou u úpatí Nízkých Tater a plánuju zastavit u kostela na malém kopci. Všechno se zdá být dokonalé: hrany hor, sluncem vybroušené stráně i cesta vinoucí se k vrcholu. Genius loci by se zde mohl odlít do toho nejtrvanlivějšího materiálu, kdyby to jen šlo. Čím víc se ale blížím stavbě, která je v mapách označená jako Archa Locus – Kostol dvoch sŕdc, s údivem zjišťuju, že se chrám arše, rozuměj té Noemově, až příliš nápadně podobá.
Noemova archa je oblíbený biblický motiv, nesoucí v sobě symboliku božího hněvu a seslání potopy, ale i jeho slitování, když vnukne Noemovi postavit na kopci loď, na které se později zachrání spolu s dalšími sedmi lidmi a rozličnými druhy zvířat.
Čtěte také
Obraz naděje, který tímto Bible zprostředkovává, je krásný. Jen do té doby, dokud není překlopen do doslovné podoby kostela. V tu chvíli jako by se myšlenka rozpadla na několik kusů, a já vnímala jen změť tvarosloví a materiálů, které na jednu stranu potřebují splnit účel (tedy aby zde šlo sloužit mši, odskočit si na záchod nebo se vyzpovídat), a na tu druhou vyprávět příběhy.
Jedním takovým příkladem převedení duchovního obrazu do materiálu je stěna zpovědnice pokrytá srstí – z jedné strany hrubou býčí v černé barvě, z druhé ovčí v bílé. Význam je zde nasnadě – kdo vstupuje, je pošpiněn hříchy, kdo vystupuje, je čistý vykonanou zpovědí. Myšlenka je to chvályhodná, její nápodoba však vyvolává dojem, že jste se ocitli v tajném klubu fetišistů – tak moc vás rozlehlá plocha srsti láká zabořit do ní ruce.
Čtěte také
Zdá se tedy, že až přílišná nápodoba myšlenky vede k její vlastní karikatuře. Architektura má svůj vlastní jazyk, který umí mluvit o prostoru, světle a struktuře materiálů, ale pokud má přebírat úlohu knihy popsané příběhy, stává se z její řeči dětinské žvatlání, ve které křivka dřevěné paluby naráží na rovnou lesklou mramorovou zeď a ta na hrubou břidlicovou podlahu – o zvířecí srsti ani nemluvě. Nepravdivost je v tomto případě zřejmá – stavařská nápodoba lodi se nikdy z kopce neurve a nikam nikdy neodpluje.
Já ale pluju krajinou dál. O pár kilometrů vedle severovýchodním směrem potkám jiný kostel, zasvěcený Panně Marii. Vlastně už to není kostel, ale jen torzo v podobě věže na samém okraji nádrže Liptovská Mara. Vypadá to, jako by tu jiná Noemova archa ztroskotala. A skutečně, v šedesátých a sedmdesátých letech po sobě vybudování nádrže zanechalo několik jizev.
Čtěte také
V důsledku jejího vzniku bylo zatopeno třináct vesnic, jejichž obyvatelé nebyli adekvátně vyplaceni, a proto se odmítali odstěhovat. Museli sledovat, jak se jejich pole, zahrady a domy pomalu ztrácejí pod vodou. Jediná stavba, která po zaplavení zbyla, byl kostel ze třináctého století. Aby komunistický režim zahladil stopy po nepříjemné události, rozhodl se kostel zdemolovat. Tedy kromě věže, která takto osamocená připomíná spíš maják.
Obrazy Noemových lodí se mi vrací, když šplhám na nedaleký vrchol Čereňová, abych se na podélnou rovinu sevřenou horami podívala z výšky. Napadne mě, že tou skutečnou a jedinou archou je celá naše planeta. Docela do ní zatéká, ale ještě pořád nás veze. Ano, je to jen dočasně, nejsme tady navěky, to přece víme. Mezi kameny najdu brusinky a pod jehličím schované hříbky. Je tu tak krásně. Pak narazím na keře plné velkých, sladkých malin, a všechny Noemovy archy na chvíli a s radostí pustím z hlavy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
