Anna Beata Háblová: Dům s rouškou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mateřská škola Nová Ruda ve Vratislavicích nad Nisou

I já chtěl nosit roušku. Jako všichni ostatní. Jenže, říkal jsem si, co si mám vlastně zakrýt? Čím dýchá dům? Okny? Dveřmi? Komínem? Nebo všemi nezateplenými zdmi? A co když můžu dýchat i střechou? Střechou asi těžko, vyjekla na mě sousedka s valbovým krovem, a zaťukala si na parozábranu. Jako bych byl snad blázen.

Už kvůli téhle vyčnívající semetrice bych se nejraději zarouškoval úplně celý, aby na mě nezírala jako na někoho, kdo uvnitř ukrývá ječící princezny a usoplené piráty, zatímco ona je líhní vysokého umění. Aby bylo jasno, jsem malou mateřskou školou ve Vratislavicích nad Nisou. Jsem z okraje Liberce. No a co.

Moje děti jsou pestré a hravé. Bílé stěny zabydlí kresbami a každý kout se může stát podle libosti dračím doupětem nebo začarovaným zámkem. Jejich nohy ví, jaké je to běhat do svahů libereckých kopců. Znají temena vrchů s třásněmi lesů, korále Pivovarských rybníků na stužce potoka nebo prostornost širokých výhledů.

A to samé znají i moji architekti – Petr Stolín s patkou šedých vlasů a klukovským pohledem a Alena Mičeková, jejíž jméno se rozvíjí jako horkou vodou zalité listy japonského čaje. Japonsko je mojí inspirací. Jsem skladný a jednoduchý. Mám dva úzké kvádry obklopující dvůr jako zenovou zahradu. Lze mě proběhnout celého dokola. Mám pochozí terasy a různě vysoké prostory uvnitř. A právě těmi dýchám.

Takže ta rouška. Nakonec se za ní ukrývám celý. Mám ji z poloprůsvitného laminátu, připevněném na ocelovém roštu. Vytváří měkkost obrysů, jako ubývající světlo nad krajinou. Odráží se na ní mlhavé siluety dětských postav. Zřetelně není vidět dovnitř, ale různorodými průhledy je vidět ven. Umožňuje využít prostor mezi uvnitř a vně, je rozmezím, ochranou, útulností.

Něco mi říká, že svým vzezřením jsem blízký myšlení současné doby. Jako bych se snažil materiálně uchopit nemateriální podstatu světa. Jako bych hledal, jak rozmlžit své hranice, jak se více připodobnit rozostřenému světu.

Podobně jako stavby francouzského architekta Jeana Nouvela. Například nerealizovaný pařížský projekt Věž bez konců. Válcová stavba, která je sice pevně ukotvená v zemi, přesto jsou její obrysy nejasné a nezřetelně se ztrácejí v oblacích. Nebo Nadace Cartier v Paříži z roku 1994, objekt ze skleněných panelů, jejíž předsazený rastr působí jako vedle sebe naskládané digitální obrazovky, které svou projekcí architekturu jen zprostředkovávají. Podobně i já mám předsazenou část, která mě přerůstá a znesnadňuje vnímání hranic. Za ochrannou rouškou skrývám mimiku svých materiálů.

Ale proč vám to vlastně celé říkám. Jsou to děti. Děti, kterým předávám ze sebe to nejlepší. To je můj lék na krizi, na jakýkoliv smutek nebo úzkost. Vidět je růst, vyvíjet se. Sledovat, jak zlepšují své dovednosti, jak se umí stavět ke světu, jak se učí vnímat architekturu v různých formách, nebo jak si mé prostory umí přizpůsobit pro sebe.

Nevím, čím se to stalo, snad že jsem tu teď sám, nebo tím, že jsem zmínil japonskou inspiraci, při pohledu na prázdný dvůr mě napadlo haiku:

V bledém svítání

mizí křik červených bot

na chodbě listí