Anna Beata Háblová: Architektura za časů korony

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zemřel italský architekt Vittorio Gregotti

Ve věku 92 let zemřel letos v březnu na covid-19 italský architekt Vittorio Gregotti. Vzpomínám si na jeho Kulturní centrum Belém v Lisabonu.

Svou stupňovitou kompozicí kvádrů připomínal zikkuraty, a svou nedostupností od pobřeží kvůli přimknuté vlakové trati nedobytnou pevnost. Ostré šípy portugalského slunce se zapichovaly do béžového kamene, ale ve stínu prázdných nádvoří bylo příjemně jako ve vlnách chladného oceánu.

Stála jsem na jedné z teras muzea pod palbou slunce a pozorovala nedostupné vlny řeky Tajo, která v těchto místech ústila do Atlantského oceánu. Nebylo možné určit, jestli se ještě dívám na řeku anebo už na oceán. Sladká voda se v těchto místech mísila se slanou.

Při pomyšlení na koloběh vody stejně jako při četbě světových dějin člověku dojde, že se historie nemilosrdně opakuje. Nelze předpokládat, že se nás přírodní katastrofy, války, mory a pandemie vyhnou jen proto, že toho o světě víme víc, ovládáme život usnadňující technologie a disponujeme léky, které nám mohou prodlužit život. Podobná cykličnost se objevuje i v Bibli. Starý zákon vypráví příběh o Josefovi, jenž vyložil faraonovi jeho sen, ve kterém vystoupilo z Nilu sedm tučných a sedm hubených krav. Čas hojnosti se střídá s časem strádání.

Když bylo středověké město zasaženo morem, zavřelo své brány, aby zabránilo dalšímu šíření nákazy. V 17. století se obyvatelé evropských měst kvůli epidemii zavřeli ve svých domech a během inspekcí se museli objevovat ve svých oknech, aby prokázali, že jsou všichni přítomní. Situace, ve které se nacházíme dnes, není zas tak nová.

Nemyslím si, že by nastalá situace proměnila architekturu ve smyslu estetiky, že by se stavění zaměřilo jen na svojí funkci a rezignovalo by na krásu. Krása nevylučuje smrt. Krása je koneckonců krásou a ne kýčem především tehdy, je-li součástí její skutečnosti i dočasnost. Není nic výmluvnějšího než kvetoucí sakury, které by byly dokonalým nevkusem, nebýt jejich pomíjivosti. Jeden den procházíte pod růžově rozkvetlým stromem, druhý den už tyto křehké okvětní lístky hnijí pod vašima nohama.

Výzvy, kterým budou architekti čelit, budou každopádně vycházet z nutných potřeb nastalé situace, asi tak jako se při pandemii tuberkulózy začala stavět prosvětlená sanatoria v krajině za městy, protože pro léčbu tuberkulózy byl nezbytný čistý vzduch, světlo a slunce.

Architektura budoucích dnů bude pravděpodobně čelit otázkám, jak více využívat domácí stavební materiály, jak pružně rozšířit nemocnice, nebo jak nevyužité budovy proměnit v karanténní prostory, podobně jako se opuštěný a odlehlý motel ve washingtonském okrese King County začal v nedávné době používat jako karanténní zařízení pro nakažené koronavirem.

S dočasnými a mobilními konstrukcemi mají mnozí architekti bohaté zkušenosti. Vzpomeňme například na projekt nouzového obydlí pro Etiopii od Jana Kaplického. Struktura připomínající deštník, která se snadno složí a zavěsí za auto, dokáže chránit před vedrem ve dne a zimou v noci.

Nebo snadno smontovatelné domy z kartonových papírových trubek určené vysídleným rodinám od japonského architekta Shigeru Bana. Ani jeden z těchto projektů nepostrádá smysl pro krásu. Jak kdysi řekl americký architekt Samuel Mockbee: „Všichni chceme to samé, ať už jsme bohatí, nebo chudí… Nejen teplou a suchou místnost, ale útočiště pro naši duši.“