Anna Beata Háblová: Architektura prázdna
Představte si, že je noc a vy se procházíte ponuře osvětlenou hotelovou chodbou, protože nemůžete usnout. Nebo se brouzdáte pískem pláže, než doputujete k majáku, který nikomu nesvítí. Nebo se vysoko nad vámi klenou žebra ocelové konstrukce, a vy čekáte v poloprázdné odletové hale. Popřípadě jdete dlouhou přestupovou chodbou mezi stanicemi metra. Sami. To všechno jsou prostory, kde se můžete cítit nějak zvláštně. Divně. Nejistě.
To všechno jsou místa, kterými se dostáváte odněkud někam. Která jsou jen mezerami v prostoru. Která nemají jasnou funkci, anebo pokud mají, tuto funkci už ztratili. Kromě chodeb a přestupových míst by sem mohly patřit jakékoliv opuštěné domy, prázdná parkoviště, školy bez dětí, nebo místnosti bez specifického charakteru. Místnosti, u kterých se nedá určit, v jaké části světa se nacházejí a k čemu slouží.
Čtěte také
V angličtině se takovým prostorám říká liminal spaces. V češtině pro tento výraz nenajdeme přesný ekvivalent, ale můžeme si pod tím představit něco jako mrtvolné, přechodové, nebo nadbytečné prostory. Jsou to místa, která v nás mohou vzbuzovat něco už jednou viděného, pocit déjà vu.
Liminalita nemusí být nutně spjatá jen s fyzickým prostorem. Může se týkat i našeho duševního stavu, ve kterém se nacházíme někde mezi, na cestě odněkud někam. Mohou to být přechodové rituály z dětství do dospělosti, rozvod jako přechod od svazku ke svobodě, ztráta zaměstnání nebo stěhování se na nové místo. Mohlo by sem patřit i umírání a smrt, kdy je člověk na prahu mezi dvěma různými stavy bytí. V mezifázi se koneckonců nacházíme i teď, kdy čekáme, do jakého světa nás dovede covidová pandemie. Zatím stále nevíme, jak dlouhá ta ponuře osvětlená chodba bude, ani kam nás dovede.
Čtěte také
Pro popis divných věcí existuje celá řada teorií. Teorie heterotopie Michaela Foucaulta je filozofií jiného věnující se prostorům, které vypadávají z běžného a zažitého rytmu. Je to ticho knihoven a kostelů nebo převedeno na lidský život těhotenství, stáří, popřípadě i přestávky mezi výukovými hodinami. Pro pochopení divných míst ve městě zase poslouží název vágní terén, mrtvé zóny, místa nikoho nebo ztracená místa, která jsou více než jako problém nahlížena jako prostor svobody popřípadě budoucího potenciálu.
Fascinace hraničními prostory se dříve týkala převážně umělců, fotografů, režisérů nebo básníků. Dneska už ale zájem o to, co není obvyklé, narůstá i mezi veřejností, akademiky nebo uživateli sociálních sítí.
Čtěte také
Předvídatelnost konzumního prostoru, kontrolovaný veřejný i virtuální svět nebo úhlednost instagramových fotek nás možná vede upínat se na chvíli k něčemu jinému, divokému, nehezkému, svobodnému. Na chvíli nás to zastaví uprostřed prázdného parkoviště s výhledem na zrezivělou rouru, kolem které se ve víru motá igelit. Na chvíli nás to přiměje uvědomit si, že odněkud vycházíme a jinam zase jdeme. A mezi tím je tady a teď, válející se spolu se sáčkem, nedopalkem a listím u paty plechového odvzdušnění. A i v tom může být krása.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
