Anna Beata Háblová: Já, bouda
Jsem přístřešek. Malá bouda schovaná v křoví. Jsem několik dřevotřískových desek stlučených k sobě kradeným nářadím a zastřešených vlnitým plechem. Kolem mě lítá kus igelitu a fláká se pár plechovek. Na zemi leží kniha, promočená až na hřbet.
Nikam nespěchám. Jsem plný času, který nasává jedna matračka a hromady kartonů. Jak takový karton může být užitečný, to si nikdo neumí představit! Hledím na to, jak se to tu kolem mě hemží životem. Kolik zajíců už se tady se mnou podělilo o listy bylin, kolik hmyzu se mnou sdílelo barvu květů mahónií v podrostu náletového lesa.
Čtěte také
Za jarních nocí mě hlasití slavíci informují o nedalekých houštinách plných lián chmele i plaménku, o mohutných dubech, topolech a vrbách s dutinami velkými jako hrdlo obra. Mým kobercem je mech, pod který se všechno snadno schová. Dráty, pletená rukavice, dokonce i rozbitý půllitr. A těch vajglů kolem je jako hvězd na nebi.
Jsem skrytý a ošemetný. Jsem nevědomí města, do kterého se odkládají všechny stíny a traumata společnosti. Jsem místo mezi místy, nestrávený zbytek, slepá skvrna, nezamýšlený důsledek nejen expanze, ale i úpadku. Lidé mě míjejí, jako bych tu nebyl. Vymazávají si mě ze svých mentálních map. Chodí kolem mě s hlavou sklopenou, zamyšlenými pohledy ohledávají špičky svých bot a kvetoucí plevele ve spárách dlažby. Jsem míjen i silnicemi a vším, co někam spěchá a má jasný cíl. Nejsem jednoznačně krásný, ale mám jistou moc. Mám schopnost poskytnout přístřeší. Ubytovat.
Čtěte také
Na chvíli uvolnit místo pro karimatku, mělký spánek a zdání jistoty, stability a zázemí. I když tato stabilita je jen iluze. Nejsem nic víc než nejistota. Dočasnost mě vymezuje jako budoucí investiční záměr. Stav mezi předtím a potom. Ale dokud tady není jasný plán, mohu být roztřesenou náručí bonsají náletových břízek. Mohu být skrýší různorodým ptákům a bylinám, které vydlážděnost města vyhnala až do mých vnitřních krajin.
Moji obyvatelé se mění jako směry větrů. Jednou v mé boudě najdeš muže s lišejí na bradě, podruhé (to mi asi těžko někdo bude věřit) mladý pár s malým dítětem. Někteří jsou osekaní nedostatkem a špínou, jiní v sobě mají ještě obliny a měkké cípy, ale i ty rychle spějí ke ztvrdnutí. Lidé bez přístřeší nelze házet do jedné igelitky. Někteří jsou čistotní tak, že ani nepoznáš, že si právě dnes ustlali pod železobetonovými žebry mostu. Jiní jsou ovšem životem okousaní tak jako kůra stromů hladovými daňky.
Čtěte také
Jsem bouda. Přístřešek pro přežití během tvrdé zimy. Mým plotem je křoví, mou jistotou nejistota. Mými rodiči jsou modernistické plánování s oddělenými městskými funkcemi, opuštěné průmyslové areály, historická traumata, nechtěné důsledky globalizace i výstavba expandující do krajiny. Cesta není se mě zbavit, ani mě záměrně rozšiřovat. Nejlepší způsob je poznat mě a pochopit. Nahlédnout a nechat být. Jsem nevědomím města, které s vědomím může tvořit celek. Co tu chceš? Ptají se mě plánovači. Ale já se neprosím o nic. Jen o shovívavost. Možná že právě teď totiž někomu pomáhám na cestě odnikud někam.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
