Anna Beata Háblová: Já, bouda

25. březen 2021

Jsem přístřešek. Malá bouda schovaná v křoví. Jsem několik dřevotřískových desek stlučených k sobě kradeným nářadím a zastřešených vlnitým plechem. Kolem mě lítá kus igelitu a fláká se pár plechovek. Na zemi leží kniha, promočená až na hřbet.

Nikam nespěchám. Jsem plný času, který nasává jedna matračka a hromady kartonů. Jak takový karton může být užitečný, to si nikdo neumí představit! Hledím na to, jak se to tu kolem mě hemží životem. Kolik zajíců už se tady se mnou podělilo o listy bylin, kolik hmyzu se mnou sdílelo barvu květů mahónií v podrostu náletového lesa.

Čtěte také

Za jarních nocí mě hlasití slavíci informují o nedalekých houštinách plných lián chmele i plaménku, o mohutných dubech, topolech a vrbách s dutinami velkými jako hrdlo obra. Mým kobercem je mech, pod který se všechno snadno schová. Dráty, pletená rukavice, dokonce i rozbitý půllitr. A těch vajglů kolem je jako hvězd na nebi.

Jsem skrytý a ošemetný. Jsem nevědomí města, do kterého se odkládají všechny stíny a traumata společnosti. Jsem místo mezi místy, nestrávený zbytek, slepá skvrna, nezamýšlený důsledek nejen expanze, ale i úpadku. Lidé mě míjejí, jako bych tu nebyl. Vymazávají si mě ze svých mentálních map. Chodí kolem mě s hlavou sklopenou, zamyšlenými pohledy ohledávají špičky svých bot a kvetoucí plevele ve spárách dlažby. Jsem míjen i silnicemi a vším, co někam spěchá a má jasný cíl. Nejsem jednoznačně krásný, ale mám jistou moc. Mám schopnost poskytnout přístřeší. Ubytovat.

Čtěte také

Na chvíli uvolnit místo pro karimatku, mělký spánek a zdání jistoty, stability a zázemí. I když tato stabilita je jen iluze. Nejsem nic víc než nejistota. Dočasnost mě vymezuje jako budoucí investiční záměr. Stav mezi předtím a potom. Ale dokud tady není jasný plán, mohu být roztřesenou náručí bonsají náletových břízek. Mohu být skrýší různorodým ptákům a bylinám, které vydlážděnost města vyhnala až do mých vnitřních krajin.

Moji obyvatelé se mění jako směry větrů. Jednou v mé boudě najdeš muže s lišejí na bradě, podruhé (to mi asi těžko někdo bude věřit) mladý pár s malým dítětem. Někteří jsou osekaní nedostatkem a špínou, jiní v sobě mají ještě obliny a měkké cípy, ale i ty rychle spějí ke ztvrdnutí. Lidé bez přístřeší nelze házet do jedné igelitky. Někteří jsou čistotní tak, že ani nepoznáš, že si právě dnes ustlali pod železobetonovými žebry mostu. Jiní jsou ovšem životem okousaní tak jako kůra stromů hladovými daňky.

Čtěte také

Jsem bouda. Přístřešek pro přežití během tvrdé zimy. Mým plotem je křoví, mou jistotou nejistota. Mými rodiči jsou modernistické plánování s oddělenými městskými funkcemi, opuštěné průmyslové areály, historická traumata, nechtěné důsledky globalizace i výstavba expandující do krajiny. Cesta není se mě zbavit, ani mě záměrně rozšiřovat. Nejlepší způsob je poznat mě a pochopit. Nahlédnout a nechat být. Jsem nevědomím města, které s vědomím může tvořit celek. Co tu chceš? Ptají se mě plánovači. Ale já se neprosím o nic. Jen o shovívavost. Možná že právě teď totiž někomu pomáhám na cestě odnikud někam.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...