Anna Beata Háblová: Zázrak, který se mi stal
Je doba postní, připomínka naší pomíjivosti, možnost podívat se na sebe z jiného úhlu. Když mi bylo pár let, moje maminka měla umřít. Doktoři nemohli přijít na to, co jí je. Z této doby si pamatuji jen to, že jsem musela být na dlouhou dobu u tety a poznat své starší sestřenice ve všech jejich odstínech.
Můj otec už se mezitím ohlížel po náhradní matce, protože potřeboval někoho, kdo by se postaral o pět dětí. Jestli jsem někdy v životě zažila zázrak, tak to bylo právě to, že mamince na poslední chvíli odhalili selhané nadledvinky a dali jí ty správné léky. Léky, které jí měly zachovat při životě maximálně dalších deset, patnáct let.
Čtěte také
Moje dospívání proto bylo protkáno okamžiky, kdy mě mamka připravovala na to, že tady jednou nebude. Téma smrti bylo samozřejmou součástí našich hovorů. Snažila se mě seznamovat s řádovými sestrami, abych jednou měla za kým jít. Dávala mi rady a vysvětlovala recepty zdravých jídel, které k mému vědomí jen málokdy doputovaly. O prázdninách mě posílala do kláštera, kde jsem se kromě přemítání v barevné zahradě přejídala meruňkami, a k mé nelibosti ukončovala přátelství s klukama, u kterých by to mohlo vypadat na nějakou nezávaznou aférku.
Nikdy se mě neopomněla zeptat, jestli jsem v neděli byla v kostele, protože žitá víra pro ni byla jakási záruka, že se bez ní jednou budu moci ke komu uchýlit. Pokaždé když mohla, mluvila o víře. O tom, jak jí prožívá a jaká je to radost, štěstí a zdroj naděje.
Čtěte také
Její víra vyrostla z utrpení. Její maminka na ní byla tvrdá a stejně tak byl i můj otec, který jí neměl rád. A tak jedinou lásku našla v Bohu. Bůh je moje síla, opakovala mi často. Když byla nemocná a skončila v nemocnici, vnímala to ne jako bolest ale jako příležitost k tomu podělit se s ostatními o svůj zážitek z víry. Dokázala změkčit i ty nejzatvrzelejší ateisty. Málokdy si stěžovala, většinou u ní převažovala radost a vděčnost.
Jestli jsem někdy zažila zázrak, je to právě to, že je stále tady. Žije i přes to, že se jí projevily všechny vedlejší účinky kortikoidových léků. Zažívám přítomnost zázraku pokaždé, když jí vidím, jak se hrbí nad biblí nebo breviářem, když se dívá na laciný český seriál s nohama na stole, když běhá po kuchyni s rukama od mouky, když se snaží umravnit moje chování nebo když se pohádáme. Letos jí bylo osmasedmdesát.
Čtěte také
Je doba postní, připomínka naší pomíjivosti, možnost restartovat naši víru. Na rozdíl od mé mamky o tom mluvit neumím. Mám strach z patosu anebo z toho, že křehkost duchovního prožitku by se mi s každým dalším slovem rozsypala a rozmělnila. O co se s vámi ale podělit dokážu, je matčina poznámka napsaná na okraj starého papíru, kterou jsem si vyfotila, když se ona nedívala:
Věřím, že jsi vstal z mrtvých a žiješ. Ty jsi plnost života. Ty jsi, Pane, zdravím pro nemocné. Chci Ti odevzdávat všechno, co mě trápí. Dokud jsem v tomto životě, jsem na cestě a mé místo je ve službě druhým. Chválím Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
