Anna Beata Háblová: Architektura čekání

Procházíte rozsáhlým komplexem a ohlížíte se po lidech, kteří tu už dávno čekají, zatímco vy jste s čekáním teprve na začátku. Cíl cesty je před vámi. Dlouhá, bílá chodba, zalitá bledým světlem úsporných žárovek. Některé čekající tváře k vám vzhlédnou, jiné zůstanou netečné.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Architektura křoví

Vyberete si místo nejblíže své ordinaci. Zpočátku se ošíváte, protože ze dveří nikdo nevychází tak rychle, jak jste si představovali. Pak chvíli kontrolujete zprávy na mobilu nebo se pokoušíte číst knihu, ale vaší pozornosti to nedá a jste ve střehu, abyste nepropásli čas bílého pláště, který by mohl prokmitnout kolem vás. Dostanete-li se do nemocnice, přestane platit normální čas. Čekáním strávíte kvůli vyšetření nesrovnatelně více času, než zabere samo vyšetření. A co je nejpozoruhodnější, ten čas přestanete vnímat. Jakýmsi kouzlem se přes něj přenesete. Vstupem do nemocnice jste vstoupili do slepé skvrny. Čas ztratil svojí důležitost.

Architektura nemocnic jako by se stala bezpředmětnou. Jako by se rozmělnila na drobné detaily, které při čekání sledujete. Na bělost stěn, na uštípnutou dlaždičku, na smyvatelný nátěr, na intenzitu umělého světla. Na zvuk dveří, ze kterých by už mohla vyjít zdravotní sestra, nebo pacient, který čekal před vámi.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, bouda

Nemocnice přitom architekturou disponují. Architekturou celku. Pražská fakultní nemocnice v Motole je komplex pojednaný jedním stylem. Jsou to budovy křížového půdorysu o patnácti podlažích, jejichž složitost tak vzdoruje i naváděcímu systému, který se snaží pacienta provést. Vnější výraz představují balkóny obíhající všechna patra lůžkových místností a účinkují tak jako slunolamy. Naproti tomu pavilony nemocnice na Bulovce jsou přehlídkou stylů moderní architektury 20. století – od historicismu, přes secesi a modernu, až po funkcionalismus. Najdete tu i rokokový a neorokokový zámeček nebo několik pavilónů ve stylu art deca.

Málo co z toho ovšem budete vnímat. Jako by to bylo přebíjeno detaily, potřebnými pro nemocniční provoz. Hladkými povrchy, nátěry rentgenových dveří, vůní desinfekce. Ručička hodin prokapává. Vnější svět jako by neexistoval, jako by se mohl kdykoliv zhroutit.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Zázrak, který se mi stal

Architektura nemocnic mi připomíná, že svá těla máme jen vypůjčená. Že je jednoho dne odložíme jako schránky, ve kterých dočasně pobýváme. Do té doby lze ovšem všeho, co tělo umožňuje, využít. Všech smyslů, které máme k dispozici. Vytěžit co nejvíc z kvetoucích jabloní, barvy sakur, odrazů v loužích, ze světla na parketách, z chutě dobré kávy, z doteků. Zaklonit hlavu, když se vítr žene korunami stromů oproti stmívajícímu se nebi. A rozhodně nepodceňovat pohlazení, ani té jedné, bílé, ulomené dlaždičky v poblikávajícím šeru přeplněné čekárny.