Alena Zemančíková: Babička

Česala si své bílé a jemné dlouhé vlasy a ty jí za hřebenem vstávaly a dělaly jí kolem hlavy paprsky jako nějaké podivuhodné bytosti z říše strašidel. Řekla jsem Jé, babičko, ty vypadáš jako čarodějnice – a babička se urazila a potom  i rozplakala a mě to hrozně mrzelo, i když  jsem nevěděla, co jsem provedla.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Otevřený dopis – ale komu?

Ten výjev s babiččinými vlasy byl svým způsobem krásný, ve svých pěti letech jsem  nevěděla, co ho způsobuje – a teď mě napadá, že možná babička si neuvědomila, že mluvím o statické elektřině, a vztáhla to na své stáří. Babička mi připadala stará odjakživa, a přitom když se tahle příhoda odehrála, bylo jí asi 60 let.

 Od té doby bylo jasné, že s babičkou se musí opatrně. Dobře, že jsem to pochopila a ušetřila si tak mnohem horší situaci, která by jistě nastala. Brzy jsem totiž zjistila, že babička dělá strašné pravopisné chyby.

Kdybych se odvážila se tomu podivit – a poznala jsem to nejpozději ve třetí třídě – babičky by se to určitě dotklo, ačkoliv příčina toho, že neuměla český pravopis, byla v tom, že chodila do německé školy. Pocházela totiž z hornické rodiny z Nýřan u Plzně, což není žádné pohraničí, takže koho by napadlo, že se tam mluvilo německy, ale bylo to tak, jazyková hranice sahala až tam.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Koncept Šeberák

Babička s námi o lecčem mluvila, ale příliš toho nevyprávěla, takže například o jejím dětství v Nýřanech jsem se nedozvěděla nic. Dítě se neumí zeptat na věci, o kterých neví. Dědeček byl legionář, horník a později jako vysloužilec školník, ale zemřel dřív, než jsem se narodila, takže o něm víc nevím.

Plzeňská babička nás také učila písničky, které se mámě nelíbily, zato nám ano – Točte se pardálové a Padla facka. Dnes mě napadá, že babička z těch Nýřan možná  takové ty hezké národní písničky ani neznala, odkud by se naučila v německých Nýřanech Tálinskej rybník nebo Náchodský zámeček?

Babička vařila kafe z melty a měřítkem chutnosti čehokoli byla sladkost. Bratr miloval její přeslazenou rajskou omáčku a já jsem nenáviděla její bílé kafe, schválně jsem ho nemíchala, aby ten cukr zůstal na dně , ale babička mi vždycky hrnek vrátila s tím, abych ho dopila, protože je v tom cukr a ten přece nebude vyplachovat do výlevky.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Nejcennější dědictví

Co do výlevky, do kýblu, výlevka byla na chodbě, voda se nosila v konvi, myli jsme se v lavóru a splašky se vylévaly do vědra, kam jsme my, děti, směly v noci chodit také čurat, neboť záchod byl na chodbě, kde byla tma. Vylévat do toho kýblu něco, v čem je cukr, je hřích, to bylo jasné.

Nevěděla jsem, co si moje plzeňská babička myslí o světě, co má ráda kromě nás a toho přeslazeného kafe. Nic než to, o čem tu mluvím, nám nepředala. 

V čase jejího života stáří nebylo téma, nemluvilo se o něm. Dnes bych babičku fotila a zpovídala, pozorovala bych ji v její kuchyni bez okna, jak vaří na sporáku, v němž topila uhlím, jak žehlí žehličkou, kterou ohřívala na těch kamnech, jak leží v manželské posteli, kde jsme dědečkovo dávno prázdné místo zabírali s bratrem společně, jak se myje v tom lavóře. I když – to by mi asi nedovolila.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Jedna báseň ze hřbitova

Babička zemřela v roce 1977. Přežila své dvě děti, ale ani o dětství našeho táty, ani  o tetě, kterou jsme ani neznali, nám nikdy nevyprávěla. Jako by neměla mládí, jako by její paměť mizela s každým uplynuvším dnem. Mrzí mě všechno, co jsme si neřekly, mnohem víc než to, čím jsem se babičky dotkla. Jsme přece rodina a já mám v sobě i něco z její povahy a podoby, jen nevím, co to je.

Ta díra v paměti mě někdy v noci straší jako obrovský netopýr, kterého jsme si s bratrem představovali, jak visí na chodbě nade dveřmi od záchoda a čeká, až  půjdeme čurat. Jako krysa, o níž jsme věřili, že vystrkuje hlavu z výlevky na chodbě. Jako vrzavé kroky bezhlavého strašidla na dřevěných schodech.