Alena Scheinostová: Ten život

Napadalo mě to, když jsem se tuhle procházela po Olšanech. Jsou totiž v hranicích našeho katastru a zároveň trochu příroda a ani se tam člověk nebojí, že by mohl někomu z místních ještě ublížit, kdyby byl náhodou nakažlivý.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Bubliny

Hřbitov je zvláštní místo. Všednodenní pravidla, na která jsme zvyklí, se mísí s pravidly vlastními, těch dole i různých skupin těch nahoře. Samozřejmě jsou tu pozůstalí, často starší ženy, s hrabičkami a igelitkou, do které odkládají vysloužilé květiny, aby je uložily do přistavených kontejnerů. Ohýbají se mezi hroby a kolikrát ani nejsou vidět, takže se jich často pořádně leknete.

Potom turisté: na Olšanech totiž leží Palach, hned u brány, takže jde dobře najít a v lednu i v listopadu jeho hrob bliká desítkami všebarevných svíček. Leží tu Werich s Voskovcem, Ivan Hlinka nebo Ladislav Smoljak a nespočetní další, které byste hledali spíš na Slavíně: od Karoliny Světlé a Marie Sandtnerové přes Erbena, Borovského a Šebestiána Hněvkovského až po Tyrše a Fügnera.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Novoroční počty

Potom tu chodí matky s kočárky: je tady klid a ticho a pro zábavu se dají přikrmovat místní veverky, ty „hrobní“, jak je kdysi nazvaly naše děti. A sem tam, zvlášť navečer, potkáte omšelého pána, který bere patrně zavděk některou z místních hrobek, protože původní obyvatel neřekl nic proti a střecha nad hlavou je nakonec prostě střecha nad hlavou.

Je tady prostě živo. Život probíhá mezi hroby a svědčí o něm i nápisy, které se ještě dají přečíst. Každý je jeden život: zvěčňují Toninku, Ládíčka anebo Leouška, kteří podle letopočtů nepřežili pár měsíců; připomínají „srdce předobré maminky naší drahé“ anebo „c. k. úředníka, spisovatele a člena lidumilných spolků“; profesora toho a toho, choť, učitele a průvodčího na dráze. Někdy i s fotkou v oválu, pokud ji dávno někdo neukradl – jak jsme se zmínili o těch různých pravidlech.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Lidé v příbězích

Za hodinovou procházku už vidíme v těch jménech celou společnost, živoucí a pestrou, tušíme, kdo s kým žil, kdo koho přežil a komu bylo po kom strašně smutno. „Kdo byl milován, není zapomenut,“ míní jeden z oblíbených nápisů a svědčí o vůli milovat a nezapomenout navzdory smrti. Tak jako svíčky a věnce, které sem – i když třeba jen jednou do roka – pokaždé někdo nosí.

Hřbitov je místo života. Toho, který sem vnášíme my nahoře, toho, který se prodírá náhrobky v podobě zeleného břečťanu, bílých sněženek, modrých ladoněk a veverek hrobních. Život se nedá. Nějak to tušíme; a velikonoční evangelium o zmrtvýchvstalém Kristu to naše tušení odívá do slov, obrazů a pojmů: že smrt nevyhrává, i když se to tak chvíli může zdát. I když je všechno zase jinak, než jsme čekali.