Alena Scheinostová: Bubliny
Je to tak. Jak izolace trvá a širší kontakt se mi ustálil do podoby krátkých vět a výkřiků na mobilu, začínám si připadat jako postavička z komiksu. Pohybuju se elektronickým světem a za mnou se táhnou přeskakující tečky, smajlíky, chatovací zkratky a verzály, abych aspoň jimi dala najevo, co se tak děje v duši vykázané do onlinu ze své trojrozměrné dimenze.
Vorlíčkovy Jessie jsem se kdysi bála. Děsily mě ty bubliny, které Olinka Bérová vypouštěla ze rtů jako obrovskou hubbabubba žvýkačku. Děsilo mě, jak bezstarostně se mohou u Jessie chechtat dospělí. Teď jsem dospělá sama – a protože jak vyrosteme, ztratíme pojem, čeho stojí za to se doopravdy bát – vypouštím totéž co ona. Třeba tím, že jsme na tom všichni stejně, aspoň nikoho neděsím?
Čtěte také
Po ránu jsem jako od toho Káji Saudka. KAFE!!! letí ode mě kamarádce, která tak jako já – desítky kilometrů daleko – s námahou vstává s napuchlýma očima a ztěžka si dává dohromady, kam dnes koho posadí k práci z domova a čím zabavit kočky. Tušíte tam tu saudkovsky napřaženou ruku a svírající se prsty?! Po kafi je to lepší, práce se rozběhne a já jsem odhodlaný Rychlý šíp, ještě ten starý, Fischerův, rozvážný Jarka třeba. „Nikdy jsem vám nenadával, vy zbabělci,“ mohlo by ze mě klidně vypadnout s tím vzorným hrdinou, i v podzemí Stínadel a homeofficu vždy v nažehleném sáčku.
Jak se pak blíží poledne, vklouznu zas do růžových šatů s krajkou u krku a jaksi je ze mě Fifinka. „Těsto pěkně propracujeme – vykřičník! Rozválíme – vykřičník! Vykrájíme – vykřičník!“ odpovídám s ní, když pípne zpráva, co právě dělám a kdy bude oběd.
Čtěte také
Po nádobí je tu znovu psaní, termín se krátí, bubliny se tříští, nálada přituhuje. Šípácká vyrovnanost a Fifinčina obětavost vyvanuly a pořád víc jsem ve znamení nabroušeného Garfielda, úsečné Fagi a neúprosného Zenu žen. S Garfieldem poletují sítí výkřiky a citoslovce, s Fagi si v bublinách „zabrečím, abych měla dost obrečení“, s každou slabikou na jiném řádku. A jasnými hranatými písmeny Zenu potom vysvětlím druhé straně, jak to prostě bude. Tečka. K večeru už je tu jen Charlie Brown a jeho vykřičníky, dvojtečky a otazníky velké jako hlava a v posledním okně skroužené do výkřiku: „I CAN’T STAND IT!!!“ – nesnesu to, i s tou angličtinou, protože ta se v dnešních online bublinách nosí.
Konečně se snese noc. Bubliny odplývají do tmy a wifiny se zklidní a sem tam přeletí polosrozumitelný řádek, který by z fleku mohl sednout do Jazových Oprásků. „Vzyvedla sjem tity knížky,“ píšu kolegyni v polospánku, prsty se mi už podlamují jako nohy figurkám na Jazových kresbách. „Sestim smiř,“ jako by mi odpovídal autor – tak dobrá, smiřuji se s tím a nakonec usínám. Offline. Bublinu ze žvýkačky, tu jsem nikdy neuměla. Ale tyhlety psané, ty už mi vážně jdou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
