Adam Borzič: Cestovatelské návraty
Když se někdy ve společnosti mluví o cestování, pociťuji trochu rozpaky. Letos jsem si totiž uvědomil, že se rád vracím na stejná místa, opakovaně, klidně i několikrát za sebou. Tento způsob cestování je v napětí s moderním imperativem poznávat a objevovat stále nové.
Moje duše je v otázce cestování zpátečnice, jakkoli v jiných oblastech života rád objevuji nevyšlapané cesty. Možná je tento druh cestování duši vlastní. Duší okouzlený psychoterapeut Thomas Moore praví, že oproti duchu, který směřuje vpřed a vzhůru, duše se ráda vrací, ráda putuje po křivolakých stezkách, lpí na tradicích, před pokrokem dává přednost kouzlu, před přímkou spirále.
Čtěte také
Vím například jistě, že se budu celý život vracet do Itálie, k níž celým svým vnitřním ustrojením lnu, a v níž se nachází hned několik míst, kam se vracím s rituální pravidelností. Nikdy mě neomrzí Florencie, hlavní město mé duše, s její ladnou a střízlivou nádherou, která se rozevírá jako mohutný květ. A nikdy mě neomrzí Toskána jako taková, s jejími kopečky, cypřiši a topoly, s její extatickou mírností, plnou umění a krásy. Právě tak se rád vracím do Říma, o jehož děsivě sladkých tajemstvích jsem psal v minulé úvaze.
I Benátky jsem navštívil několikrát, zavolala mě jejich duše zrozená z přeludných mořských vln, kamenného krajkoví a křiku racků, z podivně ospalé melancholie, která má v sobě cosi kalného i průsvitného současně, a kterou miluji v básních Josipa Brodského, který je v Benátkách pohřben.
Čtěte také
Vím jistě, že se musím vrátit ještě jednou do mystického Gargana, jehož prostou vznešenost střeží neviditelnými křídly přísný sluneční archanděl Michael. A vím také, že si mě ještě jednou zavolá Neapol, město s černou duší, plné horkého smutku. A právě tak se musím vrátit do oslnivě sluneční Kalábrie, odkud mág a vzpurný mnich Tomasso Campanella zahájil neúspěšnou revoluci, jež mu vynesla dvacet šest let v inkvizičním vězení natvrdo. Už pro ten šepot Egejského moře a bílý písek jeho břehů, který se za narůžovělého soumraku mění v přesýpající se stříbro. Už pro Campanellovo neúprosné slunce!
V Paříži jsem byl mnohokrát a sotva můžu odpřisáhnout, že ji znovu nenavštívím. Já a Paříž máme milenecký poměr, popírat ho by bylo sprosté. Vždyť v Paříži jsem jedno horké odpoledne pocítil, že se v ní vše miluje, antény na střechách, prádlo na balkónech, ústřice a citróny v koších i ty podlouhlé bílé chleby. V Paříži mi narcisky před nemocnicí sv. Vincenta z Pauly jednoho březnového rána odhalily křišťálovou krásu veršů Stephana Mallarmé.
Čtěte také
Ve své druhé zemi, v Chorvatsku, se rád vracím do okolí starobylého Zadaru, jehož západy slunce uhranuly prý Hitchcockovi. Zvláště nedaleký ostrov Ugljan mi učaroval. U jeho břehů se z moře zvedá jiný ostrůvek, jehož temné borovice skrývají františkánský klášter. I neklidné Sarajevo, jehož minarety tolik miluji, musím znovu navštívit. A rozporuplný vášnivý Bělehrad, dá-li Bůh, uvidím letos potřetí…
Ovšemže existuje i řada míst, kde jsem byl jen jednou a už se tam nevrátím. A jsou i místa, u kterých si nejsem jist, zda je ještě chci navštívit. To platí pro Jeruzalém, jehož hloubka mě fascinuje i děsí. A jistě existují i místa, která teprve objevit musím. Přesto už teď vím, že nových míst už tolik nepřibude, vždy je mohou vytlačit místa již navštívená.
Čtěte také
Proč se vracím? Když si mě nějaké místo podmaní, cítím hlubokou potřebu si s ním vytvořit vztah. A vztah se rodí z opakovaného zakoušení. Je to analogické milování. Milovat se s někým, koho důvěrně znám, mi umožňuje zakoušet hlubší intimitu. Nechci svá milovaná místa konzumovat, chci je poznávat, znovu a znovu ochutnávat. Pokaždé si všimnout dalšího detailu, který mi unikl. Vždyť touto brankou do temné zeleně jsem ještě nevstoupil a tohoto kamenného lva, který odpočívá u brány moře, jsem o tajemství ještě neoloupil. A z téhle strany jsem ještě nespatřil sivé věže bodající bouřkově temné nebe. Vracím se, setkávám se s tím, co znám, a pokaždé zjistím, že jsem na začátku. Opakování je novým poznáním.
Aby se návrat vydařil, aby duši skutečně potěšil, je třeba pěstovat mysl začátečníka, abych užil přesného výrazu mistra Sunzru Suzukiho. Neboť honba za novým může zakrývat neschopnost vnímat celou duší. Návraty, které duše iniciuje, jsou magickou směsí starého a nového, důvěrně známého a nepoznaného. A tak poslušný své duše se vracím…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
