Zkrachovalá nemluvňata

Nemělo by na tom být vůbec nic divného: Randy Newman složil píseň o vietnamské válce asi 30 let poté, co skončila, a song o povodních v Louisianě z roku 1927 dokonce až půl století po nich. Dostatečný autorův odstup od událostí šel písním k duhu: jsou nadčasové, tudíž stále aktuální.

Podle svědectví přítele Martina Skřivana, který Randymu Newmanovi dělal v Praze průvodce, se hudebník s velkým zájmem a nadšením dopoledne před koncertem věnoval památkám Starého Města. Během prohlídky mu Martin kromě jiného vyprávěl i o mně, tedy o jednom Čechovi, který ho už léta zbožňuje, překládá jeho texty (a dokonce je zpívá), dělá o něm rozhlasové pořady a na večerním koncertě bude jeho takzvaným předzpěvákem. Když jsme se pak v Arše setkali, můj idol se pod vlivem Skřivanovy celodenní masáže ke mně vrhl a objal mě, jako bychom se znali odjakživa.

Nemívám zvláštní respekt před autoritami, ale s talenty kalibru Randyho Newmana se mi mluví těžko. Tenkrát jsem si připadal jako ve snu: chápejte, já jsem přece toho člověka usilovně sledoval skoro 20 roků, od chvíle, kdy jsem v polovině 70. let poprvé poslouchal jeho desku! Získat dnes informace o vašem oblíbeném umělci je snadné, prostě si je zadáte do vyhledávače a vygooglujete si je. Jenomže v době, o níž se rozepisuji, internet neexistoval, v trafice byly k mání troje nebo čtvery noviny a pár nezáživných časopisů, přičemž k hudebním nahrávkám se člověk dostal většinou jen tak, že je poslouchal na páscích a kazetách mnohokrát ohraných a přemazaných. Vlastně byl problém sehnat i novou kazetu, abyste si na ni něco mohli natočit.

Já si tenkrát pořídil velkou krabici a do ní ukládal všechno, co mělo s Randym Newmanem něco společného. Výrazně mi v tom pomohl hudební kritik Jiří Černý, který tehdy s podobnou úporností pečlivě rozstříhával bůhvíodkud sehnané výtisky časopisů Melody Maker a New Musical Express a snažil se ve svém letenském bytě budovat něco jako Památník mezinárodního písemnictví o populární hudbě. On mi dovolil, abych si opsal a přeložil celou jeho newmanovskou složku, a dozvěděl se tak o své hvězdě spoustu věcí.

Tenkrát to pro mě mělo zásadní význam, i když nejvíc pro mě stejně znamenaly Randyho písně. Ty nahamouněné informace mi mohly být k užitku vlastně až v okamžiku, kdy jsem Newmana viděl před sebou. A tak jsem přemohl rozpaky a položil mistrovi zasvěcenou otázku:

„Ještě má Váš syn punkovou kapelu s názvem Zkrachovalá nemluvňata?“

Zachmuřil se a zjevně zklamaně pronesl:

„Už nemá... Už podniká...“

A mně došlo, že mezi tím, co zpráva o kapele vyšla, Jiří Černý ji vystřihl, já ji přeložil, Randy Newman přijel do Prahy a já se ho na tu věc zeptal, uplynulo 20 let! Za tu dobu se všechno změnilo: moje krabice není k ničemu a zkrachovalá nemluvňata podnikají.

Jak se s tím vyrovnat? Rada by se možná dala někde vygooglovat, anebo bych na to téma mohl napsat nějakou nadčasovou píseň. Pokud na to ovšem není ještě příliš brzy...