Žena na válečné stezce. Nenásilný apel sympatické ekoteroristky

Příroda, nebo výchova? Máme zachraňovat Zemi pomocí ochrany životního prostředí, nebo pomocí starostí o děti? Dá se skloubit obojí? A především, může se jedinec postavit proti systému a neprohrát? Všechny tyto otázky zazní v islandské novince v českých kinech Žena na válečné stezce. A i když o nich režisér, bývalý herec a aktivista Benedikt Erlingsson přemýšlí zcela vážně a na srdci ho tíží už od mládí, kdy se na protest přivázal k velrybářské lodi, jeho film je komedie. Letos padesátiletý režisér tuší, že diváci nechtějí být káráni moralitou. A k tomu má osobitý smysl pro humor.

Z filmu Žena na válečné stezce, režie Benedikt Erlingsson |foto: Film Europe (5008377)

Přes dráty mocných

Ten prokázal už ve svém filmovém celovečerním debutu z roku 2013 O koních a lidech, jímž si hned prošlapal cestičku na mezinárodní festivaly. Jeho druhý snímek byl loni na jaře pozván do sekce Týden kritiků v Cannes, kde režisér rozdával rozhovory o ekologii a střídmosti v luxusních podnicích na pláži u kafe z jednorázových kapslí. Možná paradoxy filmového byznysu inspirují jeho další snímek. Žena na válečné stezce se zatím soustředí na globální, starý a čím dál palčivější problém upřednostňování výdělků před přírodou na příběhu milé učitelky zpěvu. Čtyřicátnice Halla ve volném čase tajně ničí dráty vysokého napětí vedoucí do místní hliníkárny, a sabotuje tak pověst a spolehlivost islandského průmyslu, aby odlákala investory z Číny.

Českým divákům může zápletka připomínat dva roky starý titul Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých, v němž se proti šovinistickému systému bezohledného braní postavila jiná samostatná starší žena spjatá s přírodou. Od chaotického, doslovného polského filmu, který Erlingsson podle svých slov neviděl, se islandská Žena naštěstí liší v podstatných ohledech. Ekoteroristka vystupující v papírových maskách Nelsona Mandely a Gándhího pod jménem Paní hor si dává pozor, aby při svých sabotážních výletech nikomu neublížila. Její tvrdohlavost je spíš zenové povahy než hystericky hippie. Místo pomsty ji pohání zájem o druhé. A její morálně méně pochybná válečná stezka vypadá i filmově o dost lépe a vyváženěji.

Z filmu Žena na válečné stezce, režie Benedikt Erlingsson|foto: Film Europe (5008377)

Moderní sága z krásné země

Erlingssonova podivnost je spjatá s laskavostí, hravostí a ač své nápady opakuje až trochu moc často, i s originalitou. Hallino počínání přímo na palce doprovází a sleduje tříčlenná skupina islandských hudebníků, později obohacená o tři ukrajinské pěvkyně v krojích. Ti zvukově nám (a pak i jí samé) přibližují Halliny různě napjaté vnitřní stavy a zároveň připomínají, že sledujeme vyprávění, moderní stylizovanou variaci na ságy o aktivních islandských ženách. Vzhledem k počtu obyvatel veleúspěšná islandská kinematografie nejdřív proslula jako studna temných depresí. Nyní tamní filmy malují turisticky vstřícnější obraz země plné nádherné a záměrně nádherně, v epických celcích nasnímané přírody, v níž v dostatečném odstupu sami, po svém a přesto nějak spolu žijí svérázní, málomluvní, ale citu přístupní obyvatelé.

Jsme poslední generace, která může něco změnit, říká režisér Ženy na válečné stezce Erlingsson

• Upravit
• Smazat

Islandskou „ekoteroristickou komedii” Žena na válečné stezce, ve které hlavní hrdinka sabotuje islandský hliníkový průmysl, natočil režisér Benedikt Erlingsson (O koních a lidech ad.). O komedii s ekologickým tématem, aktivistické historii a dalších tématech mluvil v rozhovoru pro Vltavu.

Třeba lidi jako Hallini příbuzní a přátelé, kteří nakonec přirozeně stojí spolu s diváky na její straně, ač film nezakazuje debatu o problematické povaze jejího boje za své přesvědčení. Stále sympatické Halle misi komplikuje kromě pronásledování policie i nově schválená žádost o adopci čtyřleté holčičky, válečného sirotka z Donbasu, měnící rozsah její zodpovědnosti. Přesný, emotivní i fyzický výkon Erlingssonovy dávné kamarádky a versatilní divadelní herečky Halldóry Geirharðsdóttir v roli Hally, po právu nominovaný na Evropskou filmovou cenu, nabíjí snímek čistou energií a ve vší severské neokázalosti strhujícími emocemi komplexně vystavěné postavy. Stejná herečka se tu objeví i jako Hallino dvojče, jogínka Ása, v zjednodušené podobě reprezentující další způsob, jak se vypořádat s nedokonalostí světa, a příhodný nástroj jednoho dějového zvratu.

Halldóra Geirharðsdóttir ve filmu Žena na válečné stezce|foto: Film Europe

Tragikomický boj o přežití

Antagonistou tu zůstává neosobní systém, představovaný hlavně policisty v černém, který svým vynucováním podle Hally nefér pravidel a automatickým podezříváním cizinců zosobňuje státní moc mnoha zemí. Erlingsson příliš nebagatelizuje únavu a nepohodlí života na útěku a hrozbu postihu, někdy film připomíná dokonce thriller. Halla musí za to, že vzala spravedlnost do svých rukou, zaplatit. I když pořád tak, jak to jde jen ve světě úsměvných fantazií, jakkoli ukotvených ve skutečných problémech. Erlingsson se zatím zdá být z těch režisérů, kteří si ve svých filmech vytvářejí vlastní verzi reality své země. Jeho Island, kterým neustále na kole projíždí jeden polařský latinskoamerický turista a kde těla mrtvých zvířat poskytují v nutnosti dobrou skrýš, působí jako krásné tragikomické místo, v němž se lidské zákony střetávají s těmi přírodními v absurdním boji, někdy i o přežití. Zatímco v prvotině O koních a lidech převládaly groteskní malá osobní dramata, Žena na válečné stezce se více rozmáchla v tématu i zpracování. A obrací se ven s nenásilným apelem k zájmu o problémy mimo vlastní pozemek. Jak ukazuje poslední záběr z Ukrajiny, v němž se lidé brodí zaplavenou silnicí – příroda nás obklopuje všude.