Grímur Hákonarson: Všichni Islanďani byli dřív farmáři. Po ekonomické krizi se film víc ptá po národních kořenech

11. listopad 2015

Berani. Tvrdohlaví bratři-farmáři, kteří spolu už desítky let nepromluvili. Teď je ale krušné okolnosti nutí znovu začít... Česká kina začínají promítat film Berani, se kterým Islanďan Grímur Hákonarson vyhrál sekci Un Certain Regard v Cannes, je nominovaný na Evropskou filmovou cenu pro nejlepší film a Island Berany navrhuje na Oscara.

Mladý islandský režisér Grímur Hákonarson má za sebou několik dokumentů i hraných filmů s různou stopáží a různě bizarním humorem... Natočil například film o rodině, která svůj byznys postaví na elfí turistice a spirituálním seancích. Zajímavý je ale hned začátek jeho kariéry. Hákonarson totiž studoval na FAMU a do Cannes se poprvé dostal se studentským kraťasem Slávek the Shit, vzniklým v české produkci. Berani – jako jeho zatím nejvýraznější počin – se sice humoru taky nevyhýbají, ale jen jako příměsi v bratrském dramatu. Vypráví o farmářích Kiddim a Gummim, kteří jsou donucení se po mnoha letech spolu opět začít bavit, když ovce obou bratrů ohrožuje smrtelná nemoc. Hákonarson si cenu z Cannes odnesl za formálně poměrně konzervativní, zato výborně odvyprávěné drama. V rozhovoru Hákonarson mimo jiné říká, že cena pomohla celé národní kinematografii.

Rozhovor pro Slovo o filmu vznikl na 50. ročníku karlovarském festivalu. V pořadu ho doplňujeme o interview s Martinou Kašparovou ze Skandinávského domu, která žije na Islandu a tvrdí, že domácí publikum Berany přijalo velmi vřele a „vidí se v něm“.

Část rozhovoru s Grímurem Hákonarsonem vám nabízíme i v přepisu:

Studoval jste FAMU a natočil jste v Praze film Slávek the Shit, který je o hlídači záchodků v centru města. Promítal se i ve studentské sekci v Cannes. Z toho filmu je patrné, že nahlížíte na Česko jako na trochu bizarní kout světa. Můžete nám říct, jak jste tenhle svůj raný film myslel?

No, námět filmu pochází vlastně z Islandu. Je o hlídači záchodků, který je hrozně oddaný svojí práci a má přezdívku The Shit. V podstatě jsem jen ten nápad přesunul z Islandu do prostředí České republiky. Našel jsem v Praze i skvělé lokace, moc pěkné veřejné záchodky. A zároveň to bylo v době, kdy se objevily veřejné záchody s automatickým provozem. Takže takovou částečnou zápletkou filmu bylo to, že automatizované veřejné záchodky vytlačují lidskou pracovní sílu. A to se vlastně i stalo. Dneska máme veřejné WC s automatickým provozem. Asi jsem mohl tenhle islandský námět realizovat doma na Islandu, ale prostě jsem ho tenkrát přesunul do Česka.

Berani jsou naprosto odlišný film. Nejen tím, že jde o celovečerák. Odehrávají se mezi farmáři a chovateli ovcí v odlehlém koutu Islandu. Pustil jste se do tohoto tématu proto, že obdivujete rurální život?

Ano, rád vyprávím příběhy z venkovského prostředí. Moji rodiče vyrostli na venkově a já jsem jako teenager jsem pracoval na farmě. Mám takové trochu vesnické kořeny. Zajímá mě zobrazování venkovského života na plátně. Na Islandu je spousta takových případů, že bratři hospodaří na jedné půdě a nemluví spolu. Ať už je to kvůli sporům o pozemky, nebo kvůli nějaké ženě třeba. To dva bratři v mém filmu jsou vlastně tak trochu stereotypem islandských farmářů svého věku.

A jak jste přistupoval k zobrazování přírody? Zdá se, že v Beranech je to především takový drsný vnější element... A taky mě zajímá, jestli jste při natáčení pamatoval na zahraniční publikum. Asi jsou to dvě různé věci, ukazovat islandskou přírodu Islanďanům a ukazovat ji Evropanům nebo Američanům, ne? Snažili jsme se přírodu ukázat takovou jaká je. Postavy mého filmu žijí uprostřed přírody, ovce, které chovají, jsou příroda. Příroda je přímo spojená s tím, o co v příběhu jde, a s postavami. A na závěr přichází sněhová bouře, které na Islandu máme. U nás to uprostřed zimy prostě může být na venkově nebezpečné. Když vás zasáhne sněhová bouře, může vás zabít. Chtěl jsem se toho ve filmu dotknout a dokázat to vizuálně zpracovat. Chtěl jsem natočit realistický obrázek života na Islandu a moc jsem nemyslel na zahraniční trhy. Islandští diváci film dobře přijali a promítal jsem ho i na venkově farmářům a oni říkali, že jde o nejlíp uvěřitelný film z venkovského prostředí, který kdy viděli. Takže jde o lokální film, který má ale něčím univerzální téma, což je skvělé.

(...)

Dočetl jsem se, že i s dalším filmem chcete zůstat na islandském venkově a natočit tentokrát nějaké lesbické drama, které by se tam odehrávalo. Je to pravda? Jo, řekl jsem to už v nějaké rozhovoru. Pracuju teď na dvou scénářích a jeden z nich je to lesbické drama. Ale mám před sebou oba a nevím, který z nich se podaří natočit. Snažím se na nich pracovat a časem se uvidí. Ale oba jsou z venkovského prostředí. Z nějakého důvodu k venkovu tíhnu víc než k příběhům z města.

Islandská kinematografie je malá, ale hodně produktivní. Islanďanů, kteří natáčejí a jsou známí ve světě, je celkem dost. Spolupracujete? Čtete si navzájem scénáře? Je to kolegiální malá skupinka? Jmenoval byste filmaře, ke kterým máte zvlášť blízko? Ano, islandský film je malý, je to takové rodinné prostředí. Jsme malá země. Znám hodně režisérů, hodně z mých přátel jsou filmaři. Jsme v kontaktu. Vídáme se, zajdeme čas od času do baru na skleničku. Zvlášť my, mladá generace filmařů držíme dost pohromadě. Čteme si scénáře. Na Islandu nejsou žádní scenárističtí poradci, nikdo komu by se platilo za to, že připomínkuje scénář. Radíme si sami navzájem. Dá se říct, že teď přichází nová generace islandských filmařů a v poslední době se objevilo hned několik úspěšných filmů. Občas si říkám, že po ekonomické krizi v roce 2008 se víc filmařů začalo ohlížet do minulosti a vyprávět starší příběhy. Klást si otázky ohledně naší identity a toho, odkud pocházíme. Cítím takovou snahu vyprávět skutečné příběhy o skutečných lidech po tom umělém boomu, který se zakládal na falešných burzovních výsledcích. Možná právě tohle byl důvod, proč jsem napsal a natočil Berany. Psal jsem je právě v době po ekonomickém krachu islandské ekonomiky. Přeci jen je to příběh o jednom zapadlém, hodně tradicionalistickém islandském údolí. Všichni jsme byli farmáři, než jsme začali žít ve městech.

(...)

Vyhrál jste s filmem canneskou sekci Un Certain Regard. Není to největší úspěch islandského filmu za hodně dlouhou dobu? Jo, je to asi největší cena pro islandský film v celé jeho historii. Existuje islandský film Děti přírody, který dosáhl na oscarovou nominaci. Takže tahle oscarová nominace a cena z Cannes jsou asi ta největší ocenění.

A v té malé islandské filmové komunitě nikdo nezávidí? Tady v Česku je filmařská komunita také malá a každý se zná s každým, ale spolupráce není automatická a odezva na české filmy v zahraničí rozhodně není tak dobrá. O českých poměrech moc nevím, ale úspěch filmu Berani rozhodně hodně pomáhá islandské kinematografii. Po té zmíněné ekonomické krizi vláda osekala peníze, které do národní kinematografie jdou. Všichni jsme hledali jiné zdroje, abychom na filmy sehnali peníze. Berani v tomhle pomohli. Většina mých kolegů je na Berany hrdá. Nejsem to jen já, kdo má z Beranů užitek, ale celý islandský filmový průmysl.

03509837.png

Čtěte také: Vitalij Manskij: Severní Korea pro mě byla jako stroj času. Snad tam můj film nikdy neuvidí

autor: PaS
Spustit audio