Jsme poslední generace, která může něco změnit, říká režisér Ženy na válečné stezce Erlingsson

14. leden 2019
Halldóra Geirharðsdóttir ve filmu Žena na válečné stezce

Islandskou „ekoteroristickou komedii” Žena na válečné stezce, ve které hlavní hrdinka sabotuje islandský hliníkový průmysl, natočil režisér Benedikt Erlingsson (O koních a lidech ad.). O komedii s ekologickým tématem, aktivistické historii a dalších tématech mluvil v rozhovoru pro Vltavu.

Po premiéře na festivalu Scandi film vstupuje 31. 1. do českých kin. Celý rozhovor s režisérem si můžete poslechnout v záznamu z pořadu Reflexe.

Z filmu Žena na válečné stezce, režie Benedikt Erlingsson

Jako mladý jste se prý jednou nechal přivázat k velrybářské lodi. O co šlo?

Byla to velrybářská loď číslo osm. Chystala se naposledy v sezóně vyplout na takzvaný „lov velryb pro vědecké účely“. Ten byl ale v rozporu se zákazem OSN, v rámci kterého se islandská vláda zavázala, že s lovem velryb zcela přestane. Ale rybáři si našli způsob, jak islandskou vládu obejít a provozovat něco, čemu říkali „lov pro vědecké účely“. Byl jsem součástí malé skupiny lidí, kteří se označovali za přátele velryb a snažili se tuhle poslední výpravu v sezóně zastavit. Byl jsem k té lodi připoután 25 hodin. Šlo o klasický „akční kousek“: snažili jsme se jím upoutat pozornost médií, abychom přes ně mohli šířit naše názory. Ale samozřejmě, že se to obrátilo proti nám. V té době byl Island velmi nacionalistický a lidé byli přesvědčeni, že mají svaté právo lovit velryby a cizinci se jim jen snaží zabránit v něčem, co je naprosto zásadní pro jejich národní identitu. Ale to nebyla pravda, šlo o průmyslový rybolov. Byla to pro mě taková škola aktivismu.

Islandská „ekoteroristická komedie“ Žena na válečné stezce vyhrála LUX Prize

Z filmu Žena na válečné stezce, režie Benedikt Erlingsson

3 filmy, 24 jazyků a 28 zemí. To je motto, pod kterým se skrývají finalisté LUX Prize, filmové ceny, kterou každoročně uděluje Evropský parlament. V rozhovorech představujeme režiséry všech tří snímků.

Považujete padesátnici Hallu, hlavní postavu ve filmu Žena na válečné stezce, za ekoteroristku?

Neoznačil bych ji za ekoteroristku, ale za sabotérku. Nepoužívá násilí, jen útočí na struktury v duchu Nelsona Mandely a Gándhího. Mezi teroristy a sabotéry je rozdíl. Teroristé útočí na nevinné lidi s cílem vyvolat hrůzu a donutit je podřídit se. Stejně jako v Hirošimě a Nagasaki, kde shodili bomby na nevinné lidi, aby je donutili se vzdát. Byl to jeden z největších teroristických činů v historii a nebyl jediný. Ale ona je sabotérka. Je jako stávkující odbory. Jde o ekonomickou sabotáž.

Ve filmu se má jednat o její poslední čin. To je takový žánrový moment, podobně jako když se detektiv nebo nájemný vrah vydává na svou poslední misi. Vnímáte tyto žánrové prvky ve svém filmu?

V žánrech se vyznám jen částečně, ale mohly můj film ovlivnit. Hlavní hrdinka čelí nové výzvě: chce adoptovat dítě a splnit si tak starý sen. Uvědomuje si, že to nejde dohromady s tím, co dělá, ale zároveň si nemůže pomoct. V tom je ten paradox. Stačí pro záchranu světa zachránit jedno dítě? Možná ano. Ale pokud zachráním to dítě, co se stane se světem? Zůstane tomu dítěti vůbec nějaký svět? Takže svým způsobem zariskuje. Chce se dostat do médií, chce, aby to islandské hliníkárně přišlo draho. Jejím nepřítelem jsou totiž nadnárodní firmy, které taví hliník s využitím vodní energie.

Halldóra Geirharðsdóttir ve filmu Žena na válečné stezce

Žena na válečné stezce a váš předchozí film O koních a lidech mají několik společných prvků. Jedním z nich je postava zahraničního španělsky mluvícího cykloturisty. Co je to za postavu?

V reálném životě je to skvělý člověk. Jmenuje se Juan Camilo a je to úžasný básník a filozof. Možná jsem na to příliš zaměřený a nikdo to nepochopí, ale on jako Kolumbijec pro mě představuje to univerzální jednoduché řešení, že za všechno můžou cizinci. Platí to všude. Najděte si cizince a hoďte to na něj. Takže se v tom filmu objevuje, aby se to na něj mohlo hodit.

Grímur Hákonarson: Všichni Islanďani byli dřív farmáři. Po ekonomické krizi se film víc ptá po národních kořenech

03509792.jpeg

Berani. Tvrdohlaví bratři-farmáři, kteří spolu už desítky let nepromluvili. Teď je ale krušné okolnosti nutí znovu začít... Česká kina začínají promítat film Berani, se kterým Islanďan Grímur Hákonarson vyhrál sekci Un Certain Regard v Cannes, je nominovaný na Evropskou filmovou cenu pro nejlepší film a Island Berany navrhuje na Oscara.

Ve filmu se objevuje ukrajinská tradiční kapela. Hraje přímo k probíhajícímu ději. Mohl byste něco říct k použití hudby a k této kapele?

Mám rád hudbu, i když hudba je ve filmech často nadužívaná. Ale já si s ní a s tabu, která jsou s ní spojená, rád hraju. Ta kapela představuje démony i strážné anděly mých postav, může také hrát stejnou roli jako sbor v antickém divadle. Přináší jednak možnost, jak říct věci s úsměvem, ale také jak si zachovat odstup, aby diváci vše vnímali v širším kontextu a nezapomněli, že je to pohádka. Ta kapela má ve filmu spoustu funkcí. Doprovodná hudba je v něm často synchronizována s tím, co se děje na plátně, expresivně říká to samé, co vidíme. To je většinou tabu. Většinou vnímáme hudbu jako protipól děje, nebo nový úhel pohledu, který rozšiřuje dojem navozený obrazy. Ale já ji používám pro zdůraznění děje, jako to dělal Disney ve filmech s Mickey Mousem. Je to velká zábava a je to moc fajn. A také to byla velká výzva.

Ve filmu je také hodně humoru. Ale klimatické změny moc vtipná záležitost nejsou. Chystáte se třeba ve svém dalším filmu tímto tématem vážněji zabývat?

Myslím, že Žena na válečné stezce je vážný film, nesnažil jsem se natočit komedii. Můžete použít humor, i když se zabýváte závažnými tématy. Řecký autor komedií Aristofanés psal velmi metafyzické texty. Molière nebo Dario Fo byli také velmi vážnými mysliteli a spisovateli. Můžete si zachovat lehkost a přitom nebýt povrchní. Doufám, že se najde i někdo jiný, kdo udělá vážný film o klimatických změnách. Sice se filmů na toto téma točí spousta, ale většinou jsou to dystopie. Ještě jsem neztratil naději, myslím, že máme šanci svůj životní styl změnit. Jsme poslední generace, která to může udělat.