Ze všech příběhů vyvstává jeden velký, který prožívám a sepisuji. Tečka za životem a psaním Daniely Hodrové

Autorka žánrově nesnadno zařaditelných próz, které jako by utvářely jeden doširoka rozvětvený příběh – svůj příběh dopsala v červnu a dožila na konci srpna. Ve svých textech kromě sebe samé uváděla na scénu své zesnulé i dosud žijící přátele, věhlasné i pozapomenuté osobnosti naší historie a umění, literární hrdiny cizích i vlastních děl, ale i místa, věci, propojení…

Proto mají její knihy takovou moc; působením rytmu a obrazu v nás probouzí magické myšlení.
Eva Markvartová

Daniela Hodrová se narodila v Praze v rodině herce Zdeňka Hodra. V mládí uvažovala o herecké dráze, po studiích jazyků (ruštiny, češtiny, francouzštiny) a srovnávací literatury na Univerzitě Karlově pracovala jako redaktorka v Odeonu. Od poloviny 70. let působila v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Psát začala už v mládí, její prvotina, básnická próza Pravonín z roku 1971, ovšem tehdy nevyšla. Za normalizace kolovala její díla mezi lidmi ve formě samizdatu. Jejím manželem byl spisovatel, básník, prozaik a překladatel Karel Milota. K jejím nejznámějším dílům patří romány Podobojí, Kukly a Théta (vydané na začátku 90. let a společně tvořící trilogii s názvem Trýznivé město), Perunův den či pozdější díla Komedie a Citlivé město. Její romány jsou těsně spjaty s Prahou, typická je pro ně neobvyklá obraznost i využití osobních prožitků. V roce 2016 získala ocenění Kniha roku v rámci cen Magnesia Litera za svůj román Točité věty. „Co to vlastně je ´standardní román´,“ odpovídala Daniela Hodrová na otázku, jak sama své dílo charakterizuje. „U Točitých vět vůbec netrvám na označení román, ostatně v dějinách literatury dostala toto označení řada útvarů, které bychom dnes za román nepokládali.“ A právě „nesvázanost“ žánrem je pro tento text charakteristická. „Točité věty jsou román, ale zároveň je to epická báseň, s níž ho spojují mnohé postupy,“ doplňuje autorka, „je to i román-zpověď i román-dokument“.

Snování důmyslných sítí

„Své texty tká z velmi různorodého materiálu – vzpomínek, snů, symbolů, aluzí a fantazií, které nepropojuje tradičním příběhem, nýbrž důmyslnou sítí vztahů, překvapivých paralel a volných asociací. A činí tak s nezměrnou řemeslnou dovedností a obdivuhodnou erudicí, která čtenáře nutí znovu a znovu žasnout nad autorčinou sečtělostí a bohatými znalostmi z dějin umění, filozofie či okultních věd,“ uvedl publicista Petr Nagy ve vltavské recenzi Točitých vět. Pět let předtím se stala laureátkou Státní ceny za literaturu, odborná porota tehdy ocenila jak její román Vyvolávání, tak spisovatelčinu celoživotní tvorbu. O rok později za své dílo obdržela Cenu Franze Kafky. Časopis A2 zařadil v roce 2020 její knihy Vyvolávání a Chvála schoulení do svého českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do vlastního výběru nejdůležitějších českých knih v období 30 let od sametové revoluce.

„Už jde, popobíhá za Jaroslavem a Karlem, za rodiči, za babičkou, za Bohunkou a Adrienou a mnoha dalšími, kteří šli před ni už dávno nebo ani ne před rokem a teď ji na druhé straně vyhlížejí a vzrušeně mezi sebou gestikulují,“ píše Daniela Hodrová na předposlední stránce své poslední knihy Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, dopsané letos v červnu v Nemocnici sester boromejek a urychleně vydané v nakladatelství Malvern, aby se na její potištěné stránky stihla ještě podívat.