Veronique Firkušná-Callegari: Číst jsem se naučila z pohádek Boženy Němcové
V rodině Firkušných v New Yorku se mluvilo jen česky, angličtinu se sourozenci Veronique a Igor začali učit až ve škole. Domácnost vybavená lidovou keramikou s růžemi, modrotiskem nebo rytinami Prahy mírnila stesk po zemi, do které se klavírista Rudolf Firkušný nesměl přes 40 let vrátit. Veronique žila v představě, že až se do Československa jednou podívá, bude konečně mezi svými. Repríza z 22. února 2017.
Při první návštěvě, kdy se jako studentka poprvé vydala do Brna, ale narazila na realitu komunistických osmdesátých let.
Jako bych z barevného filmu vstoupila do černobílého. Město připomínalo „ghost town“, život tu byl schovaný hluboko za zabarikádovanými dveřmi, lidé na ulicích měli sklopené oči.
Po návratu jí připadalo, že svůj vztah k vlasti rodičů musí navždy přehodnotit. Události Sametové revoluce přišly jako zázrakem. Tatínek odjel do Prahy hned, jakmile to bylo možné, v roce 1990 měl koncert na festivalu Pražské jaro. Zakrátko ho následovala i Veronique s manželem a teprve tříměsíční dcerou.
Osud přinesl důvody, abych sem mohla jezdit častěji. Tolik let po tatínkově smrti zde zažívám skutečný pocit spojení s kulturou, tradicí a češstvím.
Veronique Firkušná – Callegari se nevydala v otcových stopách, svůj život přesto naplnila hudbou. Zpívala v dětském pěveckém sboru newyorské Metropolitní opery. Našla zde i svého manžela, který čtyřicet let vedl oddělení maskérů. V PR agentuře pomáhala profilovat umělecké kariéry klavíristy Jeana Yvese Thibaudeta, sopranistky Renée Fleming nebo dirigentů Gustava Dudamela či Denise Russela Davise. V současnosti překládá knihy Daniely Hodrové a Kateřiny Tučkové. Pomáhá s výslovností zpěvákům, kteří studují díla českých skladatelů. Naposledy to bylo v americké inscenaci Dvořákovy opery Dimitrij. Je výkonnou ředitelkou Avery Fischer Prize určené na podporu mladých hudebníku.
Jako dcera otce, kterého do Ameriky přivedla předválečná přistěhovalecká vlna, citlivě vnímá fakt, že imigrantská otázka rozděluje americkou společnost.
Kulturní komunita se staví za zachování možnosti spolupráce všech umělců. Když byl cizincům z některých zemí zakázán vstup na americké území, otevřeným dopisem v tisku se vůči rozhodnutí důrazně ohradilo například vedení Los Angeles Philharmonic Orchestra.
Příkladem otevřenosti je také soubor violoncellisty Yo-Yo My The Silk Road Ensemble, ve kterém hrají hudebníci ze Sýrie, Azerbajdžánu a dalších zemí, odkud lidé odcházejí jako uprchlíci.
„Jsem vděčná za to, že jsme doma udržovali češtinu, přibližuje mne k této zemi stejně jako její hudba a literatura,“ říká Veronique Firkušná-Callegari. Jako čestný host přijela letos na jubilejní 10. ročník hudebního Festivalu v Napajedlech, kde se Rudolf Firkušný narodil, a na klavírní festival, který nese jeho jméno a koná po páté v Praze.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka