Zajímavosti ze světa vědy

Mozek neandertálců a lidí dnešního typu byl přibližně stejně velký, avšak lišil se tvarem. V čem přesně tyto odlišnosti spočívaly? Tuto otázku si položili španělští odborníci pod vedením Markuse Bastira a Antonia Rosase. Analyzovali pomocí nejmodernějších zobrazovacích metod vnitřní strukturu 14 lebek lidí moderního typu, neandertálců a jejich předchůdců. Jak poté uvedli ve studii publikované v odborném časopise Nature Communications, mozek člověka dnešního typu má podle těchto měření větší spánkové laloky, které hrají důležitou roli v oblasti emocí, řeči, paměti i sociálních funkcí - a přicházejí do nich i čichové podněty. A i tato skutečnost se podle badatelů odráží ve vnitřním tvaru lebky moderního člověka: je z ní totiž zároveň patrno, že má v porovnání s neandertálci i větší čichové bulby, což jsou části mozku, kam přicházejí informace z čichových orgánů. Zvětšení obou zmíněných oblastí mozku u člověka dnešního typu může znamenat výraznější spojitost mezi čichem a společenskými funkcemi, výraznější spojení různých vůní a zápachů s pocity. To podle dalšího renomovaného týdeníku - Nature - mohlo našim předkům poskytnout evoluční výhodu - například ještě více upevnit vazby mezi členy jedné skupiny.

Mořská tráva posidonie mořská, také nazývaná Neptunova tráva, tvoří v hloubkách 30 - 100 m husté porosty, fakticky celé louky. Můžeme ji znát z břehů, kam příboj vyplavuje její části. Jak uvedl zpravodajský server BBC s odvoláním na článek v mezinárodním recenzovaném internetovém časopise Public Library of Science One, louky této mořské trávy ve Středozemním moři mohou být staré desetitisíce let. Pomalu rostoucí posidonie mořská se může rozmnožovat jak pohlavně, opylováním kvetoucích rostlin pod vodou a zkombinováním genomu samčí i samičí rostliny, tak nepohlavně, kdy z části mateřské rostliny vznikají potomci s identickou genetickou výbavou. Podle badatelů však tento nepohlavní způsob reprodukce nemůže pokračovat donekonečna, protože se časem v genetické výbavě hromadí drobné chyby vznikající při kopírování genomu, které mohou vést k postupné degeneraci rostliny. Přesto vědci z Francouzského ústavu pro výzkum moře objevili geneticky zcela shodné vzorky ve velkých vzdálenostech od sebe. Studovali posidonii z oblastí vzdálených až 3500 km, a zjistili, že tato mořská tráva se shodným genomem pokrývá rozsáhlé oblasti a sahá do velkých vzdáleností - musí být tedy velmi stará. Podle výzkumnice Sophie Arnaud-Haondové ukázali, že posidonie mořská, podobně jako další druhy mořské trávy, má takový způsob nepohlavního rozmnožování, který umožňuje vyhnout se hromadění chyb při kopírování genetické informace - stáří jejího genetického materiálu se přitom odhaduje na desítky tisíc let. Tato extrémní dlouhověkost také naznačuje, že tato rostlina se výborně dokáže přizpůsobit změnám v životním prostředí.

Škorpióni nevyužívají k vidění jen svůj zrak - jako jakési elementární oko jim pravděpodobně slouží celé tělo - potřebuje k tomu však ultrafialové světlo. Jak napsal týdeník New Scientist s odkazem na studii v odborném časopise Animal Behaviour, Doug Gaffin z Oklahomské univerzity studoval pohyb 40 štírů ve viditelném i ultrafialovém světle. Když jim zakryl oči matnou fólií a posvítil na ně zeleným světlem, štíři se příliš nepohybovali po okolí. Jakmile však na ně posvítil ultrafialovým světlem, čile běhali kolem dokola - navzdory matné fólii zakrývající oči. To podle badatelů svědčí o tom, že se ve svém vidění nespoléhají jen na zrak. Další vědec, Carl Klookc z Kalifornské státní univerzity, podle týdeníku New Scientist podobně zjistil, že světélkování kutikuly štírů v ultrafialovém světle ovlivňuje jejich chování v noci, protože i ve světle Měsíce je malé množství ultrafialového záření.