V Praze vystupuji už skoro dvacet let, je to osobně i hudebně výjimečné město, říká rusko-izraelský klavírista Boris Giltburg

Do Prahy se vracíte opakovaně a publikum vás tu velmi dobře zná. Je pro vás tento únorový návrat v něčem jiný – nebo osobně výjimečný?

Je to vlastně poprvé, kdy tu budu hrát Čajkovského První klavírní koncert. Uvědomil jsem si, že v Praze vystupuji už dvacet let – nebo skoro dvacet let. Je to město, které je pro mě velmi výjimečné, osobně i hudebně. Žijí tu někteří z mých nejbližších přátel, Pavel Haas Quartet, kteří jsou mými hudebními partnery, takže sem jezdím často i na koncerty. Ale Čajkovského klavírní koncert jsem tu nikdy nehrál – a je to jedna z těch skladeb, které jsem miloval už jako dítě. Poprvé jsem ho hrál v osmnácti letech a přivézt ho právě do Prahy, do tak výjimečného města, je pro mě opravdu mimořádná událost. Moc se na to těším.

Čajkovského První klavírní koncert tedy máte v repertoáru přes dvacet let. Proměnil se nějak v průběhu té doby váš vztah k této skladbě?

Upřímně? Vlastně vůbec. Je to úplně stejné jako tehdy. K tomuto koncertu cítím totéž, co jsem cítil, když jsem ho hrál úplně poprvé. Vnímám ho jako odraz Čajkovského duše. Je v něm čistota, lyrická krása, ale také vášeň a oheň – a především obrovská komplexnost Čajkovského osobnosti, vyjádřená tím nejkrásnějším způsobem. Tak jsem tu skladbu cítil na začátku a tak ji cítím i dnes. Řekl bych, že se moje láska k ní se vůbec nezměnila. Je stejně silná jako na úplném začátku. A je to vlastně jedna z mála skladeb, u kterých mám pocit, že se moje interpretace vlastně příliš nezměnila – alespoň ne vědomě. Samozřejmě se s časem leccos vyvine, ale základní představa o koncertu zůstala stejná.

Tento klavírní koncert je velmi populární. Co by podle vás měli posluchači slyšet „pod povrchem“ této slavné skladby?

Doufám, že uslyší, že to není jen virtuózní efektní kus. Že je v něm obrovské množství té lyriky, krásy a lásky, jakýsi vroucí žár. To je pro mě na tomto koncertu to nejdůležitější. Samozřejmě – jsou tam dvojité oktávy, fortissima, rychlé pasáže – to všechno k té hudbě patří. Ale nejsou tam proto, aby dávaly na odiv techniku interpreta. Slouží hudebnímu vyprávění. A to vyprávění je hluboce lidské.

Je to, jak jsem říkal, odraz Čajkovského duše – ale zároveň se v tom může odrážet i naše vlastní duše, ať už jako posluchačů, nebo interpretů. Právě to lidské propojení z té hudby vyzařuje. Ne okázalá exhibice, ale něco, co se dotýká, dojímá a je velmi lidské.

Program večera doplňuje hudba Lili Boulangerové a Prokofjevova Pátá symfonie – tedy velmi odlišné světy. Máte rád, když koncert nabízí takto kontrastní dramaturgii?

Ano, mám to rád – a podobně stavím i své recitálové programy. Rád kombinuji různé styly a období, protože to podle mě jednotlivé skladby ještě víc zostří a vyjasní. Neslyšíte je jen samostatně, ale v přímém kontrastu – nebo dokonce ve střetu – s něčím, co bylo napsáno třeba jen o padesát nebo šedesát let později, a přesto jako by pocházelo z úplně jiné planety. U Čajkovského a Prokofjeva – i když se zdají být z různých světů – je přece jen něco, co je spojuje: oba jsou ruští skladatelé a existuje tam jakási společná DNA. Řekl bych dokonce, že mezi Čajkovským a Prokofjevem je větší vnitřní propojení než mezi Čajkovským a skladbou Lili Boulangerové. Prokofjev je samozřejmě mnohem temnější – jeho Pátá symfonie vznikla v úplně jiném historickém kontextu, ve stínu druhé světové války. Ale i v těch nejtemnějších momentech dokáže Prokofjev – podobně jako Čajkovskij – najít lyriku, a dokonce krásu. I to je určitým pojítkem mezi nimi. A věřím, že publikum si tu bohatou hudební tapisérii, kterou tento program nabízí, opravdu užije.

V Praze se setkáte s německým dirigentem Kevinem Johnem Eduseiem. Co je pro vás při spolupráci s dirigentem na skladbě, kterou máte dlouhá léta v repertoáru, nejdůležitější?

S Kevinem jsem poprvé spolupracoval před několika měsíci v Londýně, takže se už trochu známe. Ale v zásadě je to stejné, ať už s dirigentem hrajete poprvé, nebo ne: já přináším svou představu, dirigent svou – a ideální je, když se potkáme u společné vize. Kevin je velmi citlivý spolupracovník. Skvěle naslouchá, dají se mu nabízet mé vlastní hudební myšlenky – a pak společně hledáme cestu, jak je uskutečnit. Do výsledku samozřejmě vstupuje i koncertní sál, zvuk orchestru – a právě souhra všech těchto faktorů vytváří jedinečný zážitek každého večera. Tento koncert bude jiný než jakýkoli jiný, protože ta kombinace lidí, prostoru a okolností je neopakovatelná. A práce s Kevinem je opravdu velmi příjemná – je to pozorný a citlivý hudební partner.