Zachytit pomíjivé. Georgi Gospodinov varuje před kolektivní nostalgií a zaznamenává odcházení

Georgi Gospodinov na Světe knihy 2025|foto: Jan Křikava, Argo

V roce 2023 vyhrál Mezinárodní Bookerovu cenu poprvé bulharský román. Jmenoval se Časokryt a jeho autor Georgi Gospodinov nebyl českému čtenáři neznámý – jeho dílo u nás vychází od roku 2004. Vítězná próza s ironií i melancholií rozkrývá, co z nás zůstane, když přijdeme o vzpomínky a nakolik se ztráta paměti hodí populistům. Na Světě knihy 2025 autor představil zatím poslední knihu Zahradník a smrt, v níž zaznamenává umírání svého otce.

V románu Časokryt je hodně intenzivní moment, kdy si různé národy volí v referendu, v jakých časech bych chtěli žít. Češi by si podle vás vybrali 90. léta. Podle čeho jste usuzoval na výsledky referend v různých zemích?
To je samozřejmě tajemství. Bylo náročné, ale zajímavé předvídat, jakým typem nostalgie oplývá ta která země. Požádal jsem o pomoc lidi z různých zemí, dokonce jsem je poprosil, aby udělali malé ankety mezi svými známými na Facebooku a podobně. Rešeršoval jsem místní historii i ekonomiku, prošel jsem žebříčky na Eurostatu, a všechno jsem to namíchal. Protože když se rozhodujeme, nevolíme čistě z politických nebo z finančních důvodů. Kdybychom si měli vybrat, v jaké dekádě 20. století bychom chtěli žít; bude důležitá třeba i populární kultura. Podstatný je i věk. Je zásadní, kdy vám bylo dvacet. Prošel jsem tedy statistiky ohledně populačních ročníků, které jsou nejaktivnější a kdy byli ti lidé mladí. Když jsem si sesumíroval popularitu různých dekád napříč Evropou, vyšla mi z toho dvě období. Jedno byly sedmdesátky – zejména pro severské země jako Švédsko, Norsko a podobně – a svou roli v tom sehrála i Abba. A potom pozdní osmdesátky a rané devadesátky pro naši část Evropy – tu střední a východní. Lidé si chtějí vybrat okamžik naděje – tu chvíli předtím, než přišla skutečná demokracie. A navíc – když si vybíráte konkrétní čas nebo rok, vybíráte si podvědomě i to, co přijde potom. Proto by si Češi nevybrali osmašedesátý rok. Nikdo by nechtěl žít v normalizaci, která přišla pak.

Georgi Gospodinov: Časokryt (překlad David Bernstein)|foto:Argo

V různých rozhovorech se zmiňujete o proměně nostalgie ve zbraň, vzhledem k tomu, jak může být minulost manipulována politickým diskurzem, což představuje značné riziko ve vztahu k demokratickým institucím. Jak se tato reflexe promítá do kontrastu mezi kolektivní a intimní nostalgií, která je ve vašich textech také silně přítomná?
Ano, tyhle typy nostalgie odděluji. Nostalgii coby osobní prožitek zakoušíme mnohokrát denně je to úplně normální věc. Problém je, když se někdo pokusí vyrobit kolektivní nostalgii pro národ, pro společnost. A pokusí se do tohoto nostalgického domova zasadit celou společnost. Když se řekne nostalgie… Kořeny nostalgie jsou propojeny s ideou domova, s návratem domů, s prostorem domova. To, co dnes zažíváme jako kolektivní projekci, tomu bychom mohli říkat chronostalgie. Náš „algos“, naše touha se promítá do jiného času, nikoli do prostoru. Nevěřím v kolektivní nostalgii. Když vám někdo chce zprostředkovat nejšťastnější léta vašeho života, měli byste zpozornět. Nechce vám prodat vaše štěstí, ale svou ideologii, propagandu dané dekády. Nikdy už vám nebude znovu dvacet, ale totalita, která tehdy panovala, se vrátit může.

Ve Fyzice smutku i v Časokrytu pracujete s fragmentárním vyprávěním a labyrintem paměti, i motivy smrti, stárnutí, odcházení. Jak se váš přístup k času a vzpomínkám proměňuje v čase?
Řekl bych, že se snažím sbírat drobné, každodenní okamžiky. Zachycovat to, co je pomíjivé. Vždycky budu psát o věcech, které snadno zaniknou. Abych zhmotnil vzpomínku na ty nepatrné, neviditelné věci, které nás utváří.

Georgi Gospodinov: Zahradník a smrt (překlad David Bernstein)|foto: Jan Křikava, Argo

Je pro vás tedy smrt existenciální uzel vyprávění? Bylo nevyhnutelné, že napíšete knihu o smrti a umírání?
Knihu Zahradník a smrt jsem neplánoval. Byl to výjimečný stav; takovouhle knihu o smrti zkrátka nenaplánujete. Ale když jsem ji dopsal, uvědomil jsem si, že všechny čtyři mé romány kopírují běh lidského života. Přirozený román byl o začátcích, o začátku života; soupis rozkoší Kitty od druhého do dvacátého roku. Nastiňuji myšlenku, že začátky jsou plné štěstí; proto by ideální román byl sestavený ze začátků příběhů, kde jsou všichni šťastní a zamilovaní. Fyzika smutku je román o dospívání, Časokryt je román o stárnutí a ztrátě paměti. A Zahradník a smrt je o umírání. O čem můžu po tomhle ještě psát?

Já jako člověk žijící v postkomunistické zemi cítím silnou rezonanci s mnohými detaily ve vašem psaní, přestože jsem příslušníkem jiné generace. Ale paměť se přenáší i přes mé rodiče, prarodiče, prostory obývání. Jakým způsobem coby autor saháte do toho rezervoáru kolektivní paměti?
Prostřednictvím příběhů. Prostřednictvím příběhů, které mi jako dítěti vyprávěli rodiče a prarodiče. Právě to mě vytvarovalo do mé současné podoby. Používám vlastně stejnou metodu vyprávění v orální tradici. Můžu začít na konci a pak se vrátit, zpomalit vyprávění a přesunout se doprostřed příběhu – nebo začít rovnou odtamtud. Vyprávění je jediný skutečný stroj času. Díky příběhům se můžete vydat do minulosti i budoucnosti. Příběhy nám poskytují zkušenost. Zkušenosti nevznikají pouze z toho, co se stalo. Daleko víc jich získáváme z toho, co jsme četli a slyšeli.

Georgi Gospodinov na Světe knihy 2025|foto: Jan Křikava, Argo

Gaustin se ve vaší tvorbě objevuje průběžně. V Časokrytu je vlastně demiurgem kolektivní paměti. V jaké fázi tvorby se vám do příběhu zpravidla vklíní Gaustin a zaujme v příběhu menší či větší roli? Nebo je vždycky přítomen, jak naznačuje i vaše věta z jednoho rozhovoru: „Gaustin – to je vlastně jiné slovo pro samotné psaní. Je pořád se mnou – jsem to vlastně já.“
S Gaustinem máme složitý vztah. Já předstírám, že jsem ho vymyslel, Gaustin tvrdí, že on stvořil mě. Gaustin je schopen všeho, čeho já ne. Jeho existence nemá hranic, není omezený tělem nebo dobou. Proto ho potřebuju. Nejen pro cestu do jiné epochy, protože Časokryt není román o cestování časem, do minulosti. Je to román o tom, jak nastolit minulost tady a teď. Gaustin mi s tím pomohl, ale nakonec se z něj vyklubal takový diktátor času. A to je nebezpečné.

V Časokrytu zmiňujete český film Limonádový Joe. Nakolik je v Bulharsku známý?Když ho v Bulharsku dávali, byl jsem ještě kluk. Byl jsem tehdy fanoušek westernů, ovšem samozřejmě jsem si rychle uvědomil, že to není žádná kovbojka – spíš parodie na ně. Ale ten nápad, že obyčejné věci jako limonáda člověku dodají superschopnosti. Tím jsem byl úplně posedlý. Dokonce jsem se sám rozhodl konat zázraky: třeba proměnit obyčejnou vodu na limonádu. Ten film byl součástí mého dětství, podobně jako seriály Nemocnice na kraji města a Žena za pultem. Ještě bych si asi vybavil některé hlášky.