Za nové české sklo může Hitler, říkal s nadsázkou sklářský výtvarník René Roubíček. Poslechněte si jeho Osudy

20. leden 2022

Před 100 lety se narodil nestor českého sklářského designu, pedagog a světově uznávaný výtvarník René Roubíček. Poslechněte si jeho rozhlasové vyprávění ve vltavských Osudech.

Připravila: Eva Ocisková
Technická spolupráce: Jan Brauner
Natočeno: v roce 2013

René Roubíček (1922–2018) říkával, že „vyrostl na muzice“. Jeho otec byl profesionální hudebník, vystudoval konzervatoř, jeho dva strýčkové byli výtvarníci. Sám denně hrával na piáno, hrával v orchestru, na saxofon, klarinet, vedl studentský pěvecký sbor.

Odmalička maloval, po první „dětské“ výstavě, to mu bylo snad patnáct let, si ho pozval Max Švabinský a chtěl ho k sobě, jakmile skončí reálku, přijmout na Akademii. Místo toho přišel Hitler, vysoké školy byly zavřeny, René Roubíček šel studovat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Jeho profesor kreslení Severa mu při vyplňování přihlášky doporučil, aby se věnoval sklu. Jak se ukázalo, bylo to doporučení prozíravé.

René Roubíček, křišťálový objekt Expo na druhou

René Roubíček vystudoval v ateliéru profesora Jaroslava Holečka a Josefa Kaplického a stal se jedním z tvůrců nového, moderního českého skla. Působil jako profesor na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově, byl vedoucím výtvarníkem Borského skla v Novém Boru, přednášel v Německu, Americe, v Japonsku, od roku 1982 byl duší mezinárodních sklářských sympozií u nás i v zahraničí.

Čtěte také

Světový zájem o nové české sklo „nastartovala“ Velká cena z Expa ´58 v Bruselu. Exceloval René Roubíček i jeho žena, rovněž významná česká sklářka, Miluše Roubíčková. V té době navázal celoživotní tvůrčí spolupráci s vynikajícím mistrem sklářem Josefem Rozinkem, později pokračoval s jeho žáky.

René Roubíček vytvářel technicky i tvarově složitá díla, snoubil monumentální i komorní sochařské objekty s architekturou, prostřednictvím své tvorby vedl nepřetržitý dialog s prostorem. Návštěvník výstavy R. Roubíčka a M. Roubíčkové „Sklo – a proč ne!“ u Medy Mládkové na pražské Kampě (2013) odcházel s pocitem, že jeho „skleněné“ exponáty jsou v neustávajícím rytmickém a barevném pohybu, že jsou „živé“, vyzývající k dialogu každého, kdo je nablízku. Je to fascinující „zhmotnění“ jednoho z umělcových přání vytvářet sklo živé, čisté, dynamické.

autor: Eva Ocisková
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová