Za nové české sklo může Hitler, říkal s nadsázkou sklářský výtvarník René Roubíček. Poslechněte si jeho Osudy

René Roubíček (1922–2018) říkával, že „vyrostl na muzice“. Jeho otec byl profesionální hudebník, vystudoval konzervatoř, jeho dva strýčkové byli výtvarníci. Sám denně hrával na piáno, hrával v orchestru, na saxofon, klarinet, vedl studentský pěvecký sbor.

Odmalička maloval, po první „dětské“ výstavě, to mu bylo snad patnáct let, si ho pozval Max Švabinský a chtěl ho k sobě, jakmile skončí reálku, přijmout na Akademii. Místo toho přišel Hitler, vysoké školy byly zavřeny, René Roubíček šel studovat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Jeho profesor kreslení Severa mu při vyplňování přihlášky doporučil, aby se věnoval sklu. Jak se ukázalo, bylo to doporučení prozíravé.

René Roubíček, křišťálový objekt Expo na druhou|foto:Radek Petrášek, ČTK

René Roubíček vystudoval v ateliéru profesora Jaroslava Holečka a Josefa Kaplického a stal se jedním z tvůrců nového, moderního českého skla. Působil jako profesor na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově, byl vedoucím výtvarníkem Borského skla v Novém Boru, přednášel v Německu, Americe, v Japonsku, od roku 1982 byl duší mezinárodních sklářských sympozií u nás i v zahraničí.

Čtěte také

Sklo a jeho lidé. Historie, současnost a dědictví světa sklářů

Světový zájem o nové české sklo „nastartovala“ Velká cena z Expa ´58 v Bruselu. Exceloval René Roubíček i jeho žena, rovněž významná česká sklářka, Miluše Roubíčková. V té době navázal celoživotní tvůrčí spolupráci s vynikajícím mistrem sklářem Josefem Rozinkem, později pokračoval s jeho žáky.

René Roubíček vytvářel technicky i tvarově složitá díla, snoubil monumentální i komorní sochařské objekty s architekturou, prostřednictvím své tvorby vedl nepřetržitý dialog s prostorem. Návštěvník výstavy R. Roubíčka a M. Roubíčkové „Sklo – a proč ne!“ u Medy Mládkové na pražské Kampě (2013) odcházel s pocitem, že jeho „skleněné“ exponáty jsou v neustávajícím rytmickém a barevném pohybu, že jsou „živé“, vyzývající k dialogu každého, kdo je nablízku. Je to fascinující „zhmotnění“ jednoho z umělcových přání vytvářet sklo živé, čisté, dynamické.