Váza jako ze Shakespeara. Britové vyžadují sklo, které připomíná renesanční tradici, říká sklářský výtvarník František Jungvirt
Příroda ve všech podobách, tradice, ale i hudba nebo popkultura – to jsou inspirační zdroje teprve čtyřiadvacetiletého sklářského výtvarníka Františka Jungvirta, jehož ceněné vázy či karafy mohli v poslední době vidět návštěvníci Czech Design Weeku anebo Designbloku. S Markétou Kaňkovou ve Vizitce mluvil i o tom, že šikovný absolvent sklářské průmyslovky má v dnešní době o práci postaráno.
Jedenáct let hrál František Jungvirt ve vimperském orchestru na trumpetu, současně s tím ovšem také rozvíjel schopnosti, které snad zdědil po zručném dědečkovi a neméně šikovném tatínkovi.
V Třeboni se na střední škole naučil ovládat broušení a malbu na sklo. Lásku k tomuto typu umění nyní rozvíjí v posledním ročníku pražské UMPRUM v Ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla. „Oslovuje mě jeho vztah k oboru. Učí nás, že je důležité přemýšlet nad uměleckou hodnotou věci a až pak vypreparovat design,“ konstatuje.
Československá sklářská tradice – sám má velmi rád například tvorbu Františka Víznera – je pro Jungvirta důležitá. Jak ve Vizitce několikrát řekl, navazuje na ni a zkouší ji posouvat za pomocí nových technologií. Například pro zahraniční expozici značky Moser pracoval s klasicistní vázou, kterou popisovalo posuvné robotické rameno a stříkal na ni statický airbrush. Robotizace ale podle něj prozatím sklářskému světu nehrozí. „Práce člověka, jeho chybovost, emoce – to všechno je pro nás důležité,“ zdůrazňuje.
Louky, květiny, hmyz
Inspirací mu je nejen emoce a lidská síla, tolik potřebná při práci ve sklárně, ale i jeho rodná Šumava a louky, květiny a hmyz.
Hmyz dokonce sbírá, jeho vášeň se obtiskla do bakalářské Křehké scenérie z roku 2020. „Pro trojici skleněných objektů jsem vytáhl tři druhy hmyzu, které v přírodě škodí anebo naopak pomáhají. Byla to instalace spojená s informačními médii, člověk se tu mohl o hmyzu i něco dozvědět,“ popisuje vázy, při jejichž výrobě pracoval s netradiční technikou navíjení skla.
Kromě volné tvorby, ve které rád spolupracuje například s módní designérkou Barborou Kotěšovcovou, se věnuje také zakázkám, působí jako kreativní ředitel značky Klimchi. Vznikla v roce 2019 v někdejší Mekce sklářského průmyslu v Kamenickém Šenově; místní sklárnu tu před jedenácti lety z insolvence zachránila rodina současného majitele značky Lukáše Klimčáka.
Díky studiím v Londýně Klimčák vystopoval díru na trhu a britská klientela je dnes pro jeho Klimchi klíčová. „Britové si daleko víc než Češi kupují věci do interiéru. Rádi stolují, proto většinu našeho portfolia tvoří stolní sklo. Nabídku ale rozšiřujeme i o unikátní kusy, které mohou fungovat samy o sobě na poličce,“ vypočítává Jungvirt.
Britové také vyžadují speciální estetiku: rezonuje tu design odkazující na shakespearovskou Anglii. „Divadelní prostředí, barvy, dekor, sklo, které není hladké. Musí mít vrypy, výstupky, přirovnal bych to k renesančnímu sklu. Rozvíjíme ho do současného tvaru,“ vysvětluje. Takové jsou například i vázy ze série Drama, za které František dostal v rámci zářijového Czech Design Weeku cenu Best In Design.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Povídky z edice Život kolem nás. Prózy Mandlera, Dvořáka, Holuba, Pekárka, Trefulky a Mináče
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
