Myslel jsem si, že skončíme bez práce, ale dobře to dopadlo. Lítá kolem nás štěstí, říká sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský
Zdeněk Lhotský, sklářský výtvarník. Moderuje Markéta Kaňková
Když byl Zdeněk Lhotský v páté třídě, na exkurzi ve sklárně si uvědomil, že sklo je obor, kterému se chce věnovat. Vystudoval ho na UMPRUM a dodnes se kromě vlastní tvorby věnuje sklářské technologii a výrobě zakázek jiných autorů. Se sklem experimentuje, baví ho „designovat“ hmotu. „Tavenou skleněnou plastiku může dělat jen člověk s mimořádnou schopností přijímat špatné zprávy,“ řekl ve Vizitce Markétě Kaňkové.
„Jsem šťastný jako blecha. Nemusím cestovat, jsem zavřený doma a kromě péče o mámu jen pracuju a odpočívám.“ I tak může vypadat reakce na téměř roční koronavirovou uzávěru. Když se sklářský výtvarník a technolog Zdeněk Lhotský, jenž se svým týmem dlouhodobě pracuje na řadě zakázek ze zahraničí, na začátku loňského března dozvěděl o lockdownu, propadl depresi. Přes víkend si ale srovnal myšlenky a v pondělí už před své zaměstnance předstoupil s preventivními opatřeními. Nepotvrdil se ani jeho původní propočet, že všichni skončí na pracovním úřadě: zakázky chodí stále, i když v menším tempu než dříve. „Lítá teď kolem nás spíš štěstí než neštěstí,“ říká.
V současné době pracuje na pět a půl metru velkém kříži z tabulového skla, který bude spolu s dřevěnou sochou Krista zdobit nový kostel Krista Spasitele na pražském Barrandově. Těší se také na práci na hotelu Intercontinental: měl by být autorem jedné skleněné fasády i jejího technického řešení, v plánu jsou také jeho plastiky do interiérů.
Je to dobré, nemám úvěr
Štěstí se ovšem Zdeňkovi Lhotskému drahnou dobu vyhýbalo. Když v roce 1994 odkoupil spolu s Oldřichem Plívou od sklárny v Železném Brodě krachující dílnu v nedalekém Pelechově, bojoval s nedostatkem peněz.
Neměl tehdy ani na vybavení kanceláře, a jak ve Vizitce vzpomněl, celá odpoledne u stolu čekával na telefonát s velkou a drahou objednávkou. „Když jsme dodělali zakázku do Japonska, nepřišlo v úvahu, abychom tam letěli, neměli jsme na letenky,“ konstatuje. Vydělané peníze pak začal investovat zpět do zaměstnanců a technologií, přikoupil také nový prostor v Železném Brodě. Okolo roku 2005 se začala ekonomická situace jeho studia lámat k lepšímu. „Měl jsem šestnáctimilionový úvěr a usínal jsem s pocitem, že není možné, abych se probudil živý,“ popsal pocity z tehdejší doby. „Nedávno mě uklidnilo, že už žádný úvěr nemám. Je to dobré.“
Zdeněk Lhotský ve Vizitce detailně popsal svou autorskou technologii vitrucell (spojení slov vitrum, tedy sklo, a cell, tedy buňka), vzpomněl na sklářskou avantgardu sedmdesátých let v USA i na své kolegy z někdejší skupiny Tvrdohlaví – Čestmírovi Suškovi občas taví novou skleněnou tvorbu, stejně tak Jaroslavu Rónovi. S Františkem Skálou zase hraje v MTO Universal. Vrátil se také k monumentálnímu sarkofágu pro dánskou královnu Markétu II., který je dnes umístěný v katedrále v Roskilde. Zakázku od dánského umělce Bjorna Norgaarda měli původně získat američtí kolegové, díky zkušenostem s velkými objekty ale důvěru nakonec dostalo studio Zdeňka Lhotského.
Čtěte také
Zastavil se také u své autorské tvorby. „Strašně jsem vždycky toužil udělat tavenou skleněnou plastiku, kterou jsem nakonec poprvé mohl vyrobit až jako majitel studia,“ říká. Jeho zájem vyústil v série typických mís, které – oproti trendům – zdobil také pod vlivem antiky či kubismu. Práci ve studiu dnes popisuje jako velkou radost, neustále prý testuje nové typy skla a nové dodavatele. O praskání skla a jeho neustálé přebrušování není v dílně o osmnácti pecích nouze. „Tavenou plastiku může dělat jen člověk s mimořádnou schopností přijímat špatné zprávy,“ usmívá se.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
