Wilsonovo setkání s Osudem

V Luhačovicích se setkají a po létech znovu dají dohromady Míla a skladatel Živný. Mílina matka, která již kdysi zabránila jejich sňatku, v záchvatu šílenství vyskočí z okna a dceru strhne s sebou. Živný dopsal operu o své lásce - celou, a přesto bez posledního jednání, "to je v rukou Božích", a umírá. Tedy nikoli souvislý příběh, ale jakási zastavení, nálady situací, momenty v životech lidí. Zde vyjádřené intenzivními a zneklidňujícími poetickými obrazy. Vztahy, city a pocity vyjádřené koncentrovaným gestem, zachycené ve zkamenělém, zastaveném výrazu a póze. Obrazy zároveň odkrývají Wilsonův pohled na svět: organizovaného člověka ukazují jako mechanický stroj - a neorganizovaného vyjevují jako vznešenou, ale osamělou bytost. Dámské šaty (kostýmy Jacques Reynaud) podtrhují ušlechtilou linku těla, pánové korzují v elegantních oblecích, Živný v bílém. Milenci se k sobě jen přiblíží, nedotknou se, jen výjimečně nejsou uzavřeni ve svém monologu, jen výjimečně pohlédnou jeden druhému do očí. Něco stále osudově nenaplněného, lidé blízcí, ale odcizení. O to naléhavěji zazní: "Víš, co je láska?"

Janáčkův Osud na scéně Stavovského divadla|foto: narodni-divadlo.cz/

Většina interpretů pečlivě dodržuje přísnou stylizaci, což ovšem neubírá na působivosti jednotlivých hereckých výkonů, ba naopak, vznikly přesně vystavěné figury. A to i ve všech menších rolích, skvěle obsazených - Eva Urbanová, Ivan Kusnjer, Roman Janál, Luděk Vele, Jaroslav Březina a další ukázali i na malém prostoru své kvality. Iveta Jiříkovská zpívá (a hraje) Mílu s jistotou, grácií a jemností - jen by jí mělo být více rozumět. Hlavní slovo v Osudu má ovšem Živný: Štefan Margita zpíval v dobré hlasové formě až na repríze, nicméně i na premiéře předvedl citlivě vystavěný, sugestivní výkon, představil lyrickou duši skladatele-básníka, upředenou z melancholie, okouzlení a blouznění. Jako jediný opustil Wilsonovu koncepci: v tom, že závěrečný monolog odzpíval v uvolněných postojích i gestech, by sice bylo možné nalézt významy, ale vzhledem k tomu, že na premiéře šlo jen o drobné nedůslednosti, až na repríze o podstatnou odchylku, jde spíše o interpretovu "iniciativu".

Štefan Margita a Iveta Jiříkovská v Janáčkově Osudu v režii Roberta Wilsona|foto: repro

K Wilsonovým obrazům dobře sedí Bělohlávkovo hudební pojetí, věcné, strohé, ale přesto ne zcela odromantizované, s důrazem na velké plochy a velký (ke zpěvákům nemilosrdný) zvuk orchestru. Premiérový výkon orchestru a sboru ovšem dojem z večera kalil - nepřesností a technických chyb bylo poněkud příliš. Ne že bych k inscenaci neměla výhrad, zcela zbytečná se mi například zdá čtyřicetiminutová přestavba před posledním jednáním, nadbytečná (a vlatně nečitelná) stylizace studentů v havrany se zobáky apod. Ale Wilson každopádně nabídl inspirativní, pronikavou interpretaci Janáčkovy opery - ať už jde o náhodné setkání jeho poetiky a vnitřního světa s ní, či o záměr.