William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic

„Snad nějaký klam zmátl ty tři muže,“ diví se Otec Francisco po nepovedené svatbě hlavní hrdinky. Ve finále se konají svatby dvě, když je překonáno mnoho intrik a vyznáno spousta lásky. Jestli ale tím nic, kvůli kterému se všechen ten povyk strhne, je intrika či láska, je vlastně těžko říct.

Simona Babčáková a David Novotný|foto: Alena Hrbková,www.dejvickedivadlo.cz (CC BY-SA 3.0)

Komedie Mnoho povyku pro nic byla napsána s největší pravděpodobností na konci roku 1598, či na začátku roku 1599. Shakespeare měl v tu chvíli za sebou například komedie Zkrocení zlé ženy, Marná lásky snaha a Sen noci svatojánské a před sebou hořké komedie Konec dobrý, všechno dobré, Oko za oko nebo romance Zimní pohádka a Cymbelín. Nejen v chronologii tak tato hra tvoří jakýsi předěl v Shakespearově komediální tvorbě. Obraz světa, lidských vztahů a pohnutek, získává několikanásobným zrcadlením, kterého se mu v komedii dostane, pokřivený – chcete-li groteskní – nádech.

Námět jako v mnoha jiných případech dramatik čerpal z literatury. Příběh dívky, kterou záměrná pomluva přivede téměř do záhuby, mohl číst například v povídce Mattea Bandela nebo v Ariostově Zuřivém Orlandovi. Jako v mnoha jiných případech však není tolik důležité, co hru s využitými díly spojuje, jako spíš to, co Shakespeare přidal. A že toho nebylo málo, dokládá fakt, že se hra po 418 letech těší možná ještě většímu věhlasu než v roce svého vzniku. Což se o Bandelově povídce říct nedá.

Mnohé, co tehdejší popularitu komedie přiživovalo, dnes odpadlo. Už sám titul – Much Ado About Nothing – měl pro alžbětince pikantní příchuť. Nic, tedy No-thing, byl slangový termín pro dámské přirození (thing se užívalo pro pánské). Zároveň se nothing vyslovovalo jako noting, tedy pozorování, sledování. A sledování, pozorování je jedním z hybných momentů hry. Soudobý divák daleko víc ocenil nejrůznější narážky, vychutnal si s jiným gustem rituál spílání, který s nasazením všech sil provozují Benedik a Beatricie. Právě jejich ostré a peprné slovní přestřelky či vlastně celá jejich dějová linka je přínosem Shakespeara. Návštěvníka dnešního představení se budou známí ptát, kdo hrál tyto dvě postavy, a nikoliv, kdo ztvárnil Claudia a Heru, de facto hlavní postavy hry. Upřímně řečeno, pro mnohé diváky je tato komedie o této prostořeké dvojici, stejně jako je Kupec benátský pro většinu z nás o Shylockovi, nikoliv o Antoniovi.

Ale Benedik a Beatricie (Beneš a Blažena ve starších překladech) jsou zrcadlem hlavní milenecké dvojce a stejně jako oni, jsou objekty i aktéry, jak píše ve své studii Martin Hilský, zápletky zla i zápletky dobra. Všichni snadno podlehnou intrikám, ať už jsou myšleny dobře, či jsou vedeny zlým úmyslem. A začínají konat. V jednom případě to skončí málem tragicky, ve druhém to má za následek lásku jako trám. Zdá se vám to naivní? Ano, Claudio překvapivě rychle vzplane láskou a snadno se nechá zviklat ve své lásce (nakonec proč ne, když se v namlouvání nechá zastoupit přítelem), Benedik a Beatricie ochotně opustí své pozice hašteřivých zastánců svobody a uvěří vymyšleným zprávám o lásce toho druhého. A všechno je to tak snadné, vše v tak dokonale se zrcadlící symetrii… Člověka musí napadnout, zda za tím není spíš autorův úsměv nad nestálostí našich zásad, našich citů, naší důvěry v druhé i sebe sama. A nenecháme se i my a dnes, paradoxně navzdory přemíře informací, ovlivnit zprávami z druhé ruky a nejsme připraveni na jejich základě vynášet absolutní soudy, podléhat extrémům a činit více, či méně zásadní rozhodnutí?

Tyto otázky byly klíčem k rozhlasové inscenaci. Jako základ jsme si vybrali překlad Jiřího Joska. Režisér a autor úpravy Ivan Chrz si ke spolupráci přizval převážně herce z pražského Dejvického divadla – v ústřední „vedlejší“ dvojici tak uslyšíte Davida Novotného a Simonu Babčákovou. Natáčelo se v nejrůznějších prostorách Dejvického divadla, v jeho okolí, v garážích Českého rozhlasu na Vinohradech, v diskotéce Karlovy Lázně, v kostele Panny Marie Sněžné i v restauraci U Jelínků. Netradiční způsob natáčení přibližuje archivní reportáž Renaty Venclové z května 2010.

Osoby a obsazení: Don Pedro (Aleš Procházka), Don Juan (Martin Myšička), Claudio (Jaroslav Plesl), Benedik (David Novotný), Leonato (Rostislav Novák), Antonio (Karel Pospíšil), Boracio (Radek Holub), Otec Francisco (Miroslav Táborský), Dagobert (Miloš Hlavica), Virgil (Jiří Havel), Strážník Šukal (Martin Zahálka), Strážník (Václav Neužil), Hera (Martha Issová), Beatricie (Simona Babčáková), Margareta (Klára Melíšková), Uršula (Jana Holcová) a další

Překlad: Jiří Josek
Rozhlasová úprava a režie: Ivan Chrz
Dramaturgie: Martin Velíšek

Natočeno v roce 2010.