Paříž očima Jiřího Koláře, Vladimíra Raffela, Alfonse Bresky a dalších českých spisovatelů

Jiří Kolář: Pařížské dny

Básník a pozdější výtvarník Jiří Kolář (1914–2002) našel v Paříži od osmdesátých let svůj druhý domov. Deníkové zápisky Pařížské dny jsou soustředěné nejen na dobovou výtvarnou scénu po druhé světové válce, ale také ukazují Kolářův intenzivní zájem o všednodennost, každodenní krásu pařížských ulic. 

Vilém Szpyk: Plán Paříže

Výlet do Paříže originálního avantgardního básníka a prozaika Viléma Szpyka (1902–1939) je sice trochu exaltovaný, ale potvrzuje svým jazykem a pohledem na místa, obyvatele a ulice to, jak československá avantgarda vnímala Francii jako velmoc kulturního dění v první polovině 20. století.

Duchoslav Panýrek: Paříž

Cyklus postřehů lékaře a spisovatele Duchoslava Panýrka (1867–1940) vznikal na úplném začátku 20. století. Dodnes by se na něm dala vyučovat středoevropská fascinace metropolí – babylon lidí a zvuků je navíc doprovázen v době vzniku zápisků i rozvojem automobilismu a jeho začlenění do pařížských reálií.

Vladimír Raffel: Vzpomínky z Montpellieru a z Paříže

K motorismu se vrací i další lékař-spisovatel, Vladimír Raffel (1898–1967), který v delším fejetonu Vzpomínky z Montpellieru a z Paříže už nepodléhá tolik prvotnímu kouzlu ulic, jako spíš dovede věcně a s jistým sarkastickým humorem už srovnávat jak se žije u nás a ve Francii. To, že text vznikal ve třicátých letech, na mnoha věcech nic nemění, protože zde zmíněné povahy a situace se vrací neustále.

Alfons Breska: Paříž

Město nad Seinou okouzlovalo české cestovatele vždy – bylo centrem kultury i módy a celá Francie měla na české a slovenské umění a literaturu obrovský vliv. Kouzlo Paříže z krátkodobých návštěv chtěl zprostředkovat skoro každý: bylo toho pokaždé tolik jiného k vidění, k porovnání, k objevování.

A jaká by to byla Paříž bez impresí, nálad a mírné melancholické noty. Skvělý překladatel a zapomenutý spisovatel Alfons Breska (1873–1946) v drobné knížce nazvané Paříž (vyšla před sto lety v roce 1926) nabízí krásné a citlivé pobývání v hlavním městě dojmů, knih i příběhů.

Helena Malířová: Dopisy z Paříže

Po předčasné smrti manžela Jana Malíře v roce 1909 se spisovatelka Helena Malířová rozhodla cestovat nějakou dobu po Evropě – vedle Balkánu a Itálie se na začátku roku 1911 usídlila na několik měsíců i v Paříži. Mimo jiné tu vystupovala s přednáškami a recitací v místní krajanské Plzeňské pivnici na českých večerech, nebo ve spolku L'association slave, který založil Ernest Denis, jeden z nejvýraznějších francouzských bohemistů. Malířová psala z Paříže též fejetony pro Národní listy: Její zprávy z Paříže jsou osobitou, temperamentní a barevnou mozaikou, popisující zejména noční život města. Jsou lehounce ironické, ale zároveň ryze sebeurčující, dovádivé i s nečekaným erotickým nábojem. Životnost jejích zpráv dokazuje nejen uvolněný a čtivý styl, ale také znalost místních poměrů, se schopností žít a užívat si v divokém babylonu národů před první světovou válkou.

Josef Hrubý: Paříž

Paříž – zářivé město světel, Mekka všech umělců. Jak zapůsobí na patnáctiletého šumavského muzikanta Josefa, který dosud nejel ani vlakem? Povídka Paříž vychází ze skutečných zážitků otce básníka Josefa Hrubého, který se v mládí vydal za výdělkem do cirkusu Cassuli. Velké pařížské bulváry, omnibusy, pouliční kavárny, Louvre, Eiffelovka, ale také ženy a dívky s rudě namalovanými ústy a nalakovanými nehty – to vše se nesmazatelně zapsalo do jeho vzpomínek...

Povídka Paříž je jednou z mála prozaických prací Josefa Hrubého (1932–2017). V šedesátých letech působil jako ředitel Městské knihovny v Plzni a byl jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Červen 63. Kvůli angažovanosti při srpnových událostech v roce 1968 se jeho jméno ocitlo na indexu a následujících dvacet let nesměl oficiálně publikovat. Po Listopadu stál u zrodu Střediska západočeských spisovatelů nebo například plzeňské umělecké skupiny P 89. Za své mimořádné dílo čítající přes třicet vydaných básnických sbírek a desítky výtvarných koláží získal Josef Hrubý v průběhu let řadu ocenění, například Literu za poezii za sbírku Otylé ach (2011) nebo Uměleckou cenu města Plzně (2012).