Walt Whitman: Stébla trávy

Poslouchejte na Vltavě 1. ledna 2016 ve 23:00.

„Až si ji přečtete, nebudete věřit, že ji psal někdo, kdo se narodil tak dávno, kdo ještě stihl bojovat proti otroctví, někdo, kdo dobrovolně ošetřoval zraněné za války Severu proti Jihu.

Z té knihy čiší současnost, vnímání života, který se vlastně nikdy nezměnil, který jde s námi nebo proti nám – podle toho, jak zrovna zafouká vítr. Na stéblech trávy…,“ píše se v jednom studentském referátu.

Walt Whitman, New York, 1887 |foto: George C. Cox

A John Updike v eseji o Waltu Whitmanovi uvádí: „Whitman je první jméno, které vám přijde na mysl, když se mluví o amerických básnících. Báseň pro něho byla ´představením, které opovrhuje trivialitou´. Ale dnes? Básníci vedou zpozdilou živnost přadláků oblak, spřádají ze slov vlákno po vláknu v době, kdy stačí stisknout spoušť aerosolového rozprašovače.“

Z básně Já, přirozený ze sbírky Stébla trávy:
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci
za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já,…

Účinkují: Miroslav Doležal a Petr Haničinec

Překlad: Pavel Eisner Připravil: Rudolf MatysRežie: Olga Valentová

Čtěte také: Všechna dostupná díla na webu Hry a literatura