Vztah reálného prostředí a jeho obrazu v naší mysli. Jaký smysl pro nás má cestování?

Hlavním důvodem cestování je poznávání místa, nebo jeho prožití, procítění. A někdy jenom potřebujeme utéct kamkoli „jinam“, kde si dokážeme odpočinout – v takovém případě je role místa vytvořit nám jakousi neutralizační oponu vůči světu.

Čtěte také

Psychologie prostoru. Skrze jaké vlastnosti architektury se identifikujeme s prostředím?

To všechno je pro náš život bezpochyby obohacující. Ale – a platí to především pro první dva případy – otázka zní, jak často je to opravdu nutné? Možná není třeba navštívit takových míst nekonečné množství, či ta stejná znovu, a možná nemusí být neomezeně daleko. Možná můžeme z jedné bezprostřední zkušenosti dál čerpat bez nutnosti fyzického opakování a daná místa dál navštěvovat „virtuálním“ cestováním. Tedy například skrze paměť, literaturu, fotografii, film. Klíčovou otázkou ale je rozdíl mezi virtuálním bytím v místě, kde jsme jednou fyzicky byli anebo nikdy nebyli. A také subjektivní schopnost prožívat virtuálně vyvolaný obraz ve vědomí podobně, jako ten způsobený fyzickou přítomností.

Pokud dokážeme abstrahovat z konkrétního místa a situace universální vlastnosti, nacházíme je pak i v každodenním prostředí našeho života – i bez cestování. Zjednodušeně řečeno to může být hloubka jezera, zvuk moře, tvar horizontu, strmost skály...

Maloja Snake i v údolí Lužických hor

Jedná se o subjektivní prožitky. Já sama, mluvím-li o těch z poslední doby, tak například protože jsem zažila Maloja Snake ve Švýcarském Engadinu, jev, kdy se údolím táhne kilometry dlouhý úzký had nízké oblačnosti, mohla jsem ho nedávno prožít i v údolí Lužických hor. Nebo pohled na hejna rorýsů v Sicilských městech, kde stopy jejich kroužení jakoby prošívaly krajinu střech, pro mne znamená už vždy spatřovat totéž v letu vlaštovek nad loukami vlastního domova. Díky cestě do Finska či po východě Spojených států jsem prožila neprostupnost – lesů, krajiny. A teď ji nacházím dál doma, v menším měřítku. Minulý týden při návštěvě Parku Muskau v Sasku, jsem si zase uvědomila, že když člověk jednou vidí majestátnost staletých dubů, spatřuje ji i v těch drobnějších okolo nás.

Park Muskau, Sasko|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Anebo, mluvíme-li o virtuálním cestování – když čtu Deníky Maxe Frische, kde popisuje situace odehrávající se v Berzoně v Ticinu, vnímám živě vlastnosti zdejších úzkých údolí, které jsem sama zažila – stísněnost stop sesuvů hor, stejně jako nadechnutí při vystoupání na náhorní plošiny.

Ptát se po smyslu cestování, a tedy i po přiměřené častosti, není důležité jen pro jedince, je třeba se vždy i ptát: Jaké má moje jednání dopad na společnost jako celek? A právě kvůli šetrnosti vůči prostředí je asi třeba rehabilitovat poznávání míst i bez fyzické přítomnosti, jakkoli z určitého hlediska, například fenomenologie, je oprávněně považováno za méně hodnotné ve srovnání s bezprostřední zkušeností.