Výstava soudobé české exprese

Otevřená konfrontace generací - především mezi volným seskupením 12/15 zastupujícím střední generaci a postmoderně orientovanou nastupující generací Tvrdohlavých - tehdy prokázala odlišný přístup k existenciální problematice a totalitě ve fázi skomírající normalizace. Výstava však není retrospektivní vzpomínkou, ale citlivě respektuje časový odstup téměř dvaceti let, který nutně změnil nejen úhel pohledu, ale i generační vztahy. Navíc zde blahodárně zapůsobil "filtr výběru" a v neposlední řadě společný jmenovatel: exprese jako intenzivní prožitek, který se výtvarně projevuje razantní deformací, ať již tvarovou či prostorovou, ostrými kontrasty a spontaneitou projevu. Tyto charakteristické rysy "nové exprese" si vyžadují velké formáty, což pro instalaci v komorních prostorových dimenzích Českého muzea výtvarných umění představuje úkol hodný chytré horákyně.

Je třeba zdůraznit, že kurátorka výstavy Alena Potůčková zvládla s jistotou nejen tento dílčí problém, ale celou koncepci náročné expozice. Nepojala ji totiž chronologicky, ale ani jako vyhrocenou generační konfrontaci. Důraz kladla na vzájemnou komunikaci vystavených děl. Důkazem je již impozantní vstup do prvního sálu výstavy, který ovládají velkoformátové práce představitelů dvou generací: monumentální kresba Margity Titlové-Ylovsky (1957), překypující energií vnitřního pnutí, a neméně monumentální i razantně expresivní dvě barevné kresby Aleše Veselého (1935) citlivě spojené s "těžkotonážním" objektem adekvátního formátového i výrazového pojetí.

Antonín Kroča: Malá zabíjačka|foto: cmvu.cz

V horním, prostorově dominantním sále rozehrála kurátorka dramatickou konfrontaci generačního dialogu i mezigenerační polemiky. Dialog členů volného seskupení 12/15 otevírá doyen Jiří Načeradský a na něj navazují další: jeden z nejvýraznějších představitelů české grotesky Michael Rittstein (1949), který se na výstavě prezentuje boschovsky laděnou "ekologickou idylkou" Les, vypjatě expresivní Václav Bláha (1949) s virtuózně zvládnutou symbiózou malby a energicky "řezané" kresby dvou variant Manželského komíhání, archetypálně sugestivní sochařsko-malířská instalace Jiřího Beránka (1945) a v tvarově výrazně abstrahované a barevně kontrastní malbě Vladimír Novák (1947). V konfrontaci s nimi - a zároveň v harmonii vzájemného dialogu - se na protější stěně setkává monumentální organická kresba spirituální naléhavosti s výmluvným názvem Odnikud nikam od Jiřího Kornatovského (1952) s tvarově i rukopisně subtilní kolorovanou sochou Stanislava Judla (1951-1989) a s mimořádnou velkoformátovou kresbou Václava Stratila (1950). Expozici největšího sálu pak uzavírají gesticky razantní malby Antonína Kroči (1947) a Milady Poliánové (1954) a generačně i koncepčně izolovaný Josef Hampl (1932) s dokumentací jednodenní instalace 300 kg hadrů. Svůj samostatný prostor dostali reprezentanti postmoderní generace - Martin Meiner (1959), Tomáš Císařovský (1962) a Otto Placht (1962). Jejich exprese není zatížena existenciální naléhavostí ani tematicky, ani malířským pojetím. U všech se projevuje příbuznost s německým neoexpresionismem ("noví divocí") či italskou transavantgardou.

Polychromované dřevěné reliéfy Michala Šaršeho (1956) působí v románském prostoru suterénu jako pohanské totemy v křesťanském chrámu. Jako daleko drsnější hereze pak působí "satanský obraz" Borise Jirků (1955). Existenciálně vypjatá performance spojená s enviromentem Jiřího Sozanského (1945) Člověk Job je sugestivním dovršením expozice, která je patrně dosavadním vrcholem letošní výstavní sezony muzea.