Výběr z denního tisku, 7. ledna

Právo a v něm Peter Kováč nabízí přehled výstav, které je podle něj dobré nepřehlédnout a věnovat jim náležitou pozornosti. Je mezi nimi výstava v Salmovském paláci na Hradčanech, která zaujme zájemce o dějiny moderního malířství. Jde o výstavu Františka Kupky Cesta k Amorfě. Kováč dále doporučuje expozici v Domě U Kamenného zvonu, kde Galerie hlavního města Prahy nabízí přehled tvorby výtvarníka a filmaře Jana Švankmajera. Výstava se jmenuje Možnosti dialogu. O dalších výstavách si více přečtěte v Právu.

V Mladé frontě Dnes si můžete přečíst recenzi Věry Drápelové na operu Trojané z newyorské Metropolitní opery v režii Francesky Zambello. Drápelová píše, že zpěváci i sbor podali skvělý výkon. Režie se pohybovala někde mezi historickým realismem a stylizací, nevyvarovala se ovšem některých klišé a zbytečných ilustrativních aranžmá. Vypjaté emocionální scény střídají intimní lyrické výjevy a rozsáhlé taneční scény. Drápelová hodnotí operní inscenaci 80procenty.

Lidové noviny přinesly recenzi Jiřího Machalického na výstavu výtvarníka Jana Jakuba Kotíka s názvem Podoby vzdoru, kterou můžete vidět v pražském DOXu do 14. ledna. Jan Jakub Kotík někdy využívá opravdu neobvyklé vyjadřovací prostředky. Příkladem je toustový chléb, s jehož pomocí vytvářel kompozice až minimalistického vyznění, jejichž přísnost je však narušena a odlehčena řazením prvků vytržených ze všedního života, které dostávají nový smysl. Ty totiž v každé době, ať chceme nebo nechceme, formují životní styl každého z nás. Machalický píše, že Kotíkův projev je výrazně ironický, analyzuje zaběhnuté struktury a způsoby, jakými lze dosáhnout mocenských pozic.

Michal Zahálka v Hospodářských novinách hodnotí dvě inscenace, které se hrají v pražském Divadle Komedie. Jde o Naši třídu v režii Jana Novotného a Divadlo Gočár, které režíroval Jan Nebeský. Zahálka píše, že inscenace Naše třída dodává především několik výrazných hereckých výkonů – nejpůsobivější je asi Eva Vrbková v tragické roli židovské dívky, která se zachrání konverzí ke katolicismu, ale ztrácí své kořeny.Muzikál Divadlo Gočár se hraje v produkci sdružení Omnimusa, je hostující projekt, ovšem účinkují v něm také členové souboru Komedie. Zahálka jej hodnotí jako hudebně strhující, divadelně nápaditý zážitek v vtipem, ale nikoliv bez obsahu: bezesporu jde o jeden z dosavadních vrcholů divadelní sezony.