Všední skutečnost v křídlech oltářního obrazu

27. červen 2006

Pavel Kolmačka (nar. 1962) patří ke střední generaci českých básníků a svými sbírkami Vlál za mnou směšný šos (1994) a Viděl jsi, že jsi (1998) vzbudil zasloužený zájem čtenářů i kritiky. Jeho osobitá poezie, mnohdy se vztahující k Bohu a víře, v jistých ohledech navazovala na tvorbu Bohuslava Reynka a starší generace katolických autorů.

Po osmileté odmlce od poslední sbírky se však nyní z básníka stává prozaik, a to obsáhlým románem Stopy za obzor vydaným letos nakladatelstvím Triáda. Rysy, které byly emblematické pro jeho poezii, však neopouští a přenáší je do další etapy svého díla.

Do dvou částí rozdělená próza, s názvy Levá deska: Oko a Pravá deska: Prám, svou kompozicí odkazuje k umění oltářních obrazů. Pozornost autora je soustředěna na životní osudy Víta Koblasy. Tato postava nese nezaměnitelné autobiografické rysy, neboť například autor také působil v ústavu pro mentálně postižené. Kolmačka se tak přiřazuje do poměrně rozsáhlé skupiny současných českých autorů, která přináší přímé osobní svědectví o době, ve které žije.

V první části je dětství hlavního hrdiny poznamenáno dobou, která svou šedí a nepřátelstvím vůči odlišnosti prostupovala individuálními osudy. Na rodině se projevuje její neukotvenost. Skutečnost, že jeden z rodičů pochází z města a druhý z vesnice, je předmětem sporů. Tyto dva odlišné prostory jsou pak dále spjaty s rozdílnými etapami Koblasova života. V té první se navíc ocitáme uprostřed normalizace, kde být jiným nebo věřícím bylo samo o sobě bez dalšího důvodu podezřelé. Vítek Koblasa se navíc jako nejmladší z trojice sourozenců musí přizpůsobovat již fungujícím rodinným zvyklostem. Rodina se ocitá na pražském předměstí a pomalu se sžívá se svým okolím. Období dětství, spojené s kouzlem objevování nového, není v Kolmačkově podání bezkonfliktním obdobím.

Pavel Kolmačka: Stopy za obzor

V části druhé, která nás přenáší o několik let dál, je hlavní hrdina již sám otcem a role jsou obráceny. Dochází také ke změně prostředí. Zatímco až doposud hrálo významnou roli město, nyní je to vesnice, kam se dospělý Vít Koblasa se svou ženou a dítětem stěhuje. Zde pracuje jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené, ale ani tato práce nepřináší pocit naplnění. Život na vesnici také není ideální a přináší řadu obtíží a komplikací pro celou rodinu. Do popředí se dostávají více otázky víry, které v první části byly spíš jen naznačeny. Stává se tak především v setkáních s kamarády z dětství a se sourozenci. Tato část knihy však působí proti části úvodní méně kompaktním a snad i popisnějším dojmem, což je způsobeno zčásti střídáním vypravěčských stylů. Důležitou roli pak v Kolmačkově vyprávění hraje kategorie plynoucího času, či spíše jeho uplývání.

Přes veškerou snahu hrdinům stále něco chybí. A možná i knize samotné. Přesto se však jedná o příjemně překvapující čtenářský zážitek. Román není jen individuální výpovědí, je svědectvím, že některé tradiční hodnoty mají stále svůj obsah a smysl, a to navzdory chvatu moderní doby. Kolmačka touto prózou dokázal, že je nejenom básníkem. Zda získá stejné renomé i jako prozaik, však není otázkou této jedné knihy. Leccos však nasvědčuje, že by tomu tak být mohlo.

autor: Pavel Kotrla
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?