Vlčí děti. Příběh sirotků, jimž poválečná nenávist vzala vše

Co tyhle děti prožily koncem války, je jako apokalypsa. Bombardovaná města, vypálené vesnice, postřílení kamarádi. Kolony milionů utečenců z východu Německa postupují ve dvacetistupňových mrazech do takzvané západní zóny. Ta není pod kontrolou Rudé armády, která jim je v patách. Nejdříve zmrznou kojenci. Zoufalé matky je odkládají podél cest. Zmrzlé děti vypadají jako odhozené voskové panenky. Ale musí se jít dál.

Pro ty, kteří neutekli, přicházejí komanda sovětské NKVD, takzvaní „lovci lidí“. Ti odvlékají civilisty do Sovětského svazu. Po válce bude třeba mnoho pracovních sil… A tak za hranicemi sovětského Ruska nenávratně mizí statisíce civilistů, o jejichž osudech se mnoho let nebude vědět vůbec nic. Vrátí se jich sotva polovina. I to má být sovětskou odplatou za miliony mrtvých, za koncentrační tábory, za nacisty vypálená města a vesnice.

Naši spojenci nyní provádějí ve východní Evropě masové deportace bezpříkladných rozměrů a zdá se, že se úmyslně pokoušejí vyhubit miliony Němců, nikoli plynem, ale tím, že ji vezmou domov a výživu, aby je nechali zemřít pomalou smrtí hladem. Jsou masové deportace zločinem, když se jich v mírové době dopouštějí naši spojenci?
Bertrand Russel

Stopy války doznívají v životech lidí ještě další desítky let. Násilí a bezpráví přichází tu z jedné tu z druhé strany. Jedno je horší než druhé, ale těmi nejnevinnějšími a nejsmutnějšími obětmi jsou děti. Následkem druhé světové války jich zahynulo 12 milionů.