Veřejný prostor vnímáme, až když o něj přicházíme

Privatizace veřejného prostoru
Privatizace veřejného prostoru
0:00
/
0:00

Významný nizozemský architekt a teoretik Rem Koolhaas mluví o degradaci současného veřejného prostoru v jakýsi brakový prostor postrádající identitu, lidský smysl, jasný tvar, a to i v případě, kdy se jedná o prostor historického města, jehož charakter je vymazán náporem masového turismu.

Ať už se zdá Koolhaasovo tvrzení jakkoli radikální, městský veřejný prostor je téma, které v poslední době silně rezonuje i v naší společnosti. Diskutuje se o tom, čemu a hlavně komu by měl sloužit, a samozřejmě také o tom, jak vypadá a jak by vypadat měl. Kdo však ve skutečnosti určuje pravidla, jak s uvedeným prostředím zacházet? A do jaké míry je vlastně vhodné městský veřejný prostor regulovat?

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky nedávno vydal publikaci Veřejný prostor v ohrožení?, kde se na podobné a další otázky snaží odpovědět řada odborníků z oborů dějin umění, sociologie, práva, filozofie i etnologie. Tři z nich, historici umění Petr Kratochvíl, Rostislav Švácha a Milan Kreuzzieger byli hosty pořadu Reflexe: Vizuální umění!

Editor knihy profesor Kratochvíl vysvětluje: „S výrazným přispěním prostředků EU byly odstraněny letité dluhy, které zde zanechal minulý režim zanedbanou údržbou nebo nekoncepčními zásahy. Zároveň ale mnohé současné intervence v historických jádrech i v širším urbánním prostředí vyvolávají protesty památkářů i různých občanských iniciativ, neboť podle kritiků prosazují soukromé zájmy investorů na úkor veřejného prostoru: demolicemi i necitlivými dostavbami.“

Náplavka v Praze

Jako by se dřívější potírání soukromých zájmů překlopilo do opačného extrému, kdy naopak ztrácí legitimitu zájem veřejný.

Petr Kratochvíl

Autoři v kolektivní publikaci připomínají nejen místa, která stojí stranou pozornosti médií i širší veřejnosti, ale i ta, která jsou naopak nadměrně spravovaná. Petr Kratochvíl upozorňuje, že takovým typickým příkladem veřejných prostorů, jejichž inscenaci je ve věnována maximální pozornost, jsou novodobá nákupní centra, která svou vnitřní dispozicí připomínají městský prostor s ulicemi a náměstími, a dodává: „V Evropě se však tyto shopping mally staly díky koncentraci své nabídky konkurenty obchodů v běžných ulicích a na náměstích, na nichž je ale život městského parteru podstatně závislý. Zejména na okrajích menších měst lze o sobotách a nedělích vidět nákupní centra obležená parkujícími auty, zatímco krásně opravená historická jádra zůstávají liduprázdná (pokud zde místní obyvatele nenahradili turisté).“ 

Veřejný prostor v Paříži

Obraz jako odraz přemýšlení o veřejném prostoru

Obraz ve veřejném prostoru určitě není novinkou posledního století. Historik umění Milan Kreuzzieger však upozorňuje, že v posledních desetiletích došlo k enormnímu nárůstu počtu a intenzity obrazů ve veřejném prostoru. Doslova tvrdí:

Můžeme říct, že veřejný prostor je podobně jako silniční provoz doslova v zácpě nebo „zavirován“ obrazy, které spolu vedou boj o momentální pozornost diváků.


Milan Kreuzzieger

Jako příklad dokonce uvádí některé velkoformátové reklamy z nedávné minulosti, jejichž autoři – kreativci se dokonce odvolávali na některé národní stereotypy, jako tomu bylo v případě nadnárodního koncernu Volkswagen na Palackého náměstí v Praze. Milan Kreuzzieger popisuje obraz reklamy, která: „představovala automobily Škoda jako součást slavné české tradice sloganem ‚Velikáni se setkali‘. Svatý Václav na vyobrazení ‚jede‘ proti škodovce, scénu doplňuje K. H. Mácha a římský císař Karel IV.“ A Kreuzzieger dále vysvětluje: „Tato reklama ve veřejném prostoru konstruuje setkání představitele národního mýtu se spotřebitelem daného výrobku a apeluje na divákovu národní identitu.“

Jiraskův pomník

Ve svém příspěvku Milan Kreuzzieger také zmiňuje situaci, kdy se městský prostor v pravidelných intervalech v souvislosti s předvolebními kampaněmi mění v poněkud bizarní galerii podbízivých obrazů. Zároveň se vrací k intervencím uměleckých skupin Guma Guar (Kolektivní identita, galerie Artwall, Praha 2008) a Rafani (Naplnění veřejného prostoru, Václavské náměstí, Praha 2006), které svými akcemi do veřejného prostoru podle Kreuzziegera dokazují, že „umělecké strategie mohou velice účinnou formou aktivovat obranu veřejného prostoru a vytvořit ‚kontradiskurs‘, kolem nějž se sdružuje opoziční veřejnost, která tak obhajuje své postoje a zájmy i přes mocenské mašinérie.“

Gumaguar, kolektivní identita

„Horký brambor“? Památková ochrana sídlišť z hlediska veřejného a soukromého zájmu

Samostatnou kapitolou je veřejný prostor panelových sídlišť, která v druhé polovině dvacátého století vznikala velmi rozvolněným způsobem, tudíž tam o veřejný prostor není nouze. Otázkou zůstává, jakým způsobem se s ním pracuje. Rostislav Švácha zároveň vysvětluje, že paušální odsudky panelových sídlišť dnes už vyznívají jako dogmatismus a zdají se proto neudržitelné.

Sídliště Lesná

Jako příklad uvádí dva případy, které považuje za jedny z nejzdařilejších realizací, které byly v Československu druhé poloviny dvacátého století postaveny – brněnské sídliště Lesná a pražské Ďáblice. Upozorňuje: „Developerské společnosti, které chtějí na Lesné a v Ďáblicích stavět nové byty, si tyto své cíle nevybraly náhodou. Přitahují je sídliště, jejichž projekt i realizaci architekti v šedesátých letech dobře zvládli a podařilo se jim tak vytvořit jejich obyvatelům příjemné prostředí pro život.“ Švácha ale dlouhodobě poukazuje na to, že „soukromý zájem developera – dosáhnout zisku za prodej nových bytů, a to za cenu poškození urbanisticko-architektonických kvalit vyhlédnutého sídliště a narušení kvality jeho obyvatelnosti – se tak ocitá v konfliktu se zájmy veřejnými, spočívajícími ve snaze všechny tyto kvality uhájit.“ 

V této souvislosti profesor Švácha apeluje na postoje památkového odboru ministerstva kultury, které se podle něj na stranu uvedených veřejných zájmů nestaví: „Postoj ministerstva kultury k možnostem památkové ochrany hodnotných panelových sídlišť však v sobě skrývá ještě jeden závažný problém. Z vývoje událostí kolem Lesné a Ďáblic vysvítá, že ochranu památkových hodnot těchto sídlišť už nezajišťují instituce státní památkové péče, nýbrž aktivisté a občanské spolky.“

Poznenáhlu se tedy vyhraňuje segment národního kulturního dědictví, u kterého se stát zbavuje odpovědnosti za jeho zabezpečení pro budoucnost, a rodí se tak cosi jako dvojkolejnost státní a občanské památkové péče.


Rostislav Švácha

Petr Kratochvíl (ed.), Veřejný prostor v ohrožení?
Na projektu o aktuálních problémech městského veřejného prostoru z pohledu společenských disciplín spolupracovali odborníci z Ústavu dějin umění, Sociologického ústavu, Etnologického ústavu a Filozofického ústavu Akademie věd ČR, v. v. i.; Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni, Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.