Václav Vokolek: Stále stejné vítězství jara

To vše je symbolem skutečnosti, že temnoty boj se světlem vždy prohrávají, že život vždy vítězí nad smrtí. Proto na holých větvích, které mřížovaly po dlouhé měsíce zimní oblohu, se začínají nalévat pupeny.

Čtěte také

Václav Vokolek: Údolí Plakánku

Obnova života na jaře patřila k základním magickým rituálům patrně od pravěku. Člověk prostě považoval jarní probuzení světa za zázračné, a to musel spojit s rituální činností, která se stala základem pozdějších zvyků a obřadů. Marné byly ve 14. století zákazy církevních hodnostářů a pražské synody. Jako jarní obnovu života chápali lidé i velikonoční pašijový příběh vrcholící zázračným zmrtvýchvstáním. Při velikonočních svátcích došlo ke spojení předkřesťanských tradic s křesťanským poselstvím, to vše dokazují zejména lidové obyčeje a zvyky.

Kořeny slunovratových svátků jsou i v případě křesťanských Velikonoc starší. Každopádně jsou propojeny s židovskými tradicemi, protože všechny osoby pašijového dramatu byli hluboce věřící Židé, včetně Ježíše, jenž se ale jmenoval v té době Jehošua. A tak si musíme přiznat, že Jehošuova cesta do Jeruzaléma byla motivována oslavami pesachu.

Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo křesťany pokládáno za počátek nového věku, věku spasení. Jenomže tak jako na jaře v krajině splývá uschlé listí s novým, tak v duchovních dějinách člověka se proplétají tradice v dokonalé spleti. Staré a nové se vzájemně obohacuje, to je zásadní princip nejen v přírodě. 

Čtěte také

Václav Vokolek: Ovidiovy proměny na stropě

Zajímavým reliktem předkřesťanských duchovních tradic je německý název Velikonoc. V Německu se jim říká die Ostern. Je zvláštní, že název největšího křesťanského svátku je odvozen od starogermánské bohyně jara a ranních červánků, Ostary. Tato bohyně byla oslavována během jarní rovnodennosti. Ostara, nebo také Artha, souvisí s každoročním znovuzrozením Matky Země, která po dlouhém zimním spánku ožívá v plné síle a kráse.

Uctívání této bohyně přežívá v dodnes tradovaných rituálech, s malováním vajíček, která zaručují plodnost, a s mrskáním pruty, které se vtělily do poetičtějších pomlázek. I zajíc je symbolické Ostařino zvíře a jako nosič vajíčka je o Velikonocích v často poněkud nevkusné formě k vidění dodnes. Ostatně vajíčko patří od starověku až do dnešních dnů na sederový stůl, u kterého se slaví Pesach.

Každé jídlo a nápoj, každý detail slavnosti má již několik tisíc let svou symboliku. Vařené vejce na sederovém stole připomíná zničený židovský Chrám. Vejce bylo zřetelným symbolem pro všechny dávno zaniklé civilizace. Kosmické vejce bylo dáváno do souvislostí se vznikem světa.

Čtěte také

Václav Vokolek: Valdštejnův bankéř

Hinduisté jsou přesvědčeni, že kosmické vejce snesl božský pták do pravdy. Brahma, stvořitel vesmíru, pak rozdělil zlaté vejce stvoření na dvě poloviny a z nich stvořil nebeskou klenbu a zemi. „V tomto vejci byly pevniny, moře a hory, planety a ohraničené části veškerenstva, bozi, démoni a lidstvo,“ píše se ve středověkém textu Višnu-purána.

Malované kraslice, nalézáme je ve slovanských hrobech 7.–11. století, tedy i v křesťanském období, a pokládáme je za indoevropskou náboženskou tradici. Právě ta se spojila se symbolikou křesťanských Velikonoc, ale s pašijovým příběhem nemá nic společného, stejně jako pomlázka či velikonoční zajíček. Přesto se prastaré tradice spojily s křesťanskými svátky tak pevně, že v nich pokračujeme i my.

To vše jsou neobyčejné důkazy o duchovní paměti lidstva, kterou si již ani neuvědomujeme, a přece ji předáváme dál. Takže velikonoční kraslice přesahují naši přímou paměť a spojují nás s opravdu dávnými věky, které ani neumíme datovat, natož si je představit.