Václav Vokolek: Posvátná hora
Masiv Milešovky vévodí, to archaické slovo je vhodné, nejen Českému středohoří, ale je v české krajině patrný z nečekaných míst i vzdáleností. Její tvar a velikost jsou nezaměnitelné, zcela jedinečná a sousedství s vedlejší Kletečnou dojem ještě násobí.
Velice zajímavě popsal Milešovku ve svém díle Krásy a bohatství země Bohuslav Balbín: „Královnou těch hor je nepochybně Milešovka, která nad ostatní vyniká svým temenem. Ostatní stojí kolem ní jako mlčenliví sluhové, kteří nic neoznamují, ona sama však předpovídá jasné nebo deštivé počasí, chmurný i oblačný den, nebo zase veselý a jasný, slovem naprosto jasně naznačuje, jak bude.“
Čtěte také
Balbín mluví v souvislosti s horou o počasí, a proto nás dnes nepřekvapí, že se na vrcholku Milešovky usadila meteorologická stanice.
Milešovka je nejen nejvyšší hora Českého středohoří, ale je to největrnější a nejbouřlivější místo v Čechách. Německy mluvící obyvatelé okolí ji nazývali Donnersberg, tedy Hromová hora, což by mohlo souviset s bohem hromu Donarem. Donar byl bohem hlavně jarních bouří, které po zimě očišťovaly krajinu a bránily návratu kruté zimy. Jeho atributem, bylo kladivo, najdeme ho vytesané na skále pod prastarým hradištěm nad Kokořínským údolím. Významnému bohu bouře byl zasvěcen čtvrtek, dodnes se mu říká Donnerstag, Donarův den.
Čtěte také
Mluvit v souvislosti s Milešovkou o germánských bozích není jen planou fantazií. Nedaleko od ní byly v polovině 19. století nalezeny ve zbytcích mohyly dvě bronzové nádoby z období Marobudovy říše. Šlo o výbavu bohatého kostrového hrobu. Zdá se, že se tu usídlili na více než čtyři století Hermunduři, příslušníci germánského kmene.
Na vrcholku Milešovky se obětovalo, to je archeologicky prokázáno. Lidé sem vystupovali již v době kamenné i bronzové. Zanechali tu po sobě zlomky keramiky, které svědčí o kultovní činnosti, ale ne o tom, že by na hoře přebývali. Indoevropské posvátné hory jsou spojeny s bohy hromovládci. Nelze tedy vyloučit, že keltské, germánské i slovanské představy o takových božstvech se spojovaly s místními dominantními horami. Proto by na Milešovce mohl být uctíván nejen hromovládný Taranis, Wotan ale třeba i Donar nebo Perun či Thor.
Čtěte také
Posvátná hora se v 19. století stala cílem prvních turistů. Byl tu zřízen horský hostinec, velice primitivní. První poutníci tu přespali v noci ze 13. na 14. června roku 1825. Netrvalo dlouho a putovali sem hosté z nedalekých lázní v Teplicích. Tehdy na horu vystoupil i slavný cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt.
Byli to spíše romantičtí poutníci, kteří doslova objevovali krajinné půvaby, ale stále si Milešovku uvědomovali jako zázrak dokonalého stvoření. Proto ji najdeme i na řadě malířských vyobrazení. Romantický umělec prožíval velice extatický vjem jiné reality, až nadlidského nadhledu vycházejícího z názoru, že takovýto „jiný svět“ existuje nezávisle na svém ideálním prostoru a lze jej spatřit pouze duševním zrakem.
Čtěte také
Takový pocit máme i dnes z řady romantických maleb, zejména od Caspara Davida Friedricha, který Milešovce věnoval svůj významný obraz s názvem Krajina s Milešovkou. Dnes toto významné dílo evropského romantismu můžeme zhlédnout v drážďanské galerii Neue Meister.
Friedrichův obraz české krajiny s Milešovkou není realistickým vypodobením, jak by se na první pohled zdálo. Je vyjádřením naprosté harmonie krajiny, která má všechny atributy ráje. Není nějakou vizí, ale je definován jako výsek skutečné přírody. Pak ovšem božské by bylo totožné s přírodním. Všechno – obloha, stromy, hory, celá krajina – ustrnulo v závratném okamžiku jakési nadpozemské dokonalosti.
Snad nikdy nebyl křehký vztah člověka a krajiny vyjádřen tak jedinečnými prostředky. Díky nim romantické umění dochází k překvapujícímu závěru: v posvátném okamžiku člověk s krajinou může splynout v pevném duchovním objetí. Může takto chápat Hromovou horu dnešní turista? Doufejme, že ano. Jinak by pouhé kráčení po značených cestách nemělo smysl. Romantický poutník vyhledával zásadně cesty neznačené.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
