Václav Vokolek: Mlýn Krvomlýn

Můžeme putovat značenou Máchovou cestou a na každém kousku romantické krajiny, tak jako v magickém zrcadle, spatříme jeho verše.

Čtěte také

Václav Vokolek: Zázraky viděné a slyšené

V Kokořínském dole najdeme bezpočet Máchovských inspirací a jednu opomíjenou můžeme navštívit na jeho konci. Po toku Pšovky se dostaneme k rybníku, na jehož hladinu padá barevné listí. To jsme se dostali k Harasovu. Ke Krvomlýnu. Pravý břeh, vede po něm značená Máchova cesta, tvoří skalní břeh, pískovcové skály spadají přímo do vody. Na vrcholu masivní skály nad hrází stál patrně kdysi hrad. Říkalo se mu Krvomlýn. V 19. století tu byly nepatrné zbytky, dnes je budeme těžko hledat.

Pod hradní skálou pracoval mlýn, náhon k němu se zachoval. Jestli byl součástí hradu, není jasné. Nás sem ale přivedla pověst, samozřejmě strašlivá. Prostě bylo - nebylo. Na hradě tu žil rytíř Slavibor se svou jedinou dcerou Lidkou. V nejbližším hradě na Vidimi zase pobýval rytíř Milota a jeho syn Břetislav.

Mladí lidé se zcela náhodou potkali a zamilovali se. Setkávali se v lesích mezi skalami a dobře věděli, že jejich lásce přáno nebude, vztahy mezi hradními pány byly napnuté. Není tedy divu, že když rytíř Milota milence přistihl, tak vše vyřešil jediným šípem vystřeleným z kuše. Byl výborný střelec.

Čtěte také

Václav Vokolek: Utajený zázrak

Krví zbrocená Lidka se ještě dostala domů a zemřela otci v náručí. Slavibor se proměnil v nelidského tvora. Sestrojil strašlivý popravčí stroj, od něhož měla být krev vedena k mlýnskému kolu pod skálou. Přísahal, že dokud tekoucí krev jeho nepřátel neroztočí mlýnské kolo, nebude jeho msta ukojena.

A tak se stalo. Rodina rytíře Miloty byla vyvražděna, včetně čeledě a služebnictva. Kolo se proudem krve pohnulo! Dcera byla pomstěna. Rytíř Slavibor v záchvatu šílenství skočil do vražedného mechanismu a jeho krev se spojila s krví nepřátel. Nelítostné kolo se tak ještě chvíli točilo…

Od té doby měl být hrad pustý. Jen duch nebohé dcery hradního pánu se tu čas od času objevoval. Není tomu tak dávno, co matky v okolí okřikovaly zlobivé dětí: „Panna Krvomlýnská si pro tebe přijde!“ Jenomže skála byla po dlouhém čase opět obydlena. V masivu skály je totiž vyhloubeno těžko datovatelné skalní obydlí. Lidé tu bydleli ještě ve 20. století. Proč? Zeptat se jich již dnes nemůžeme.

Čtěte také

Václav Vokolek: Jiný svět za Veřejovou skálou

V čele skály je vytesaný mohutný reliéf Ukřižovaného s nápisem: „Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou.“ V orámování výjevu je výmluvné datum 1914 – 1939. Začátek první a druhé světové války. Jen ta první stála svět 17 milionů mrtvých a 20 milionů raněných. To by se kolo krvomlýnského mlýna točilo dlouho a namlelo by úrodu nevýslovné zkázy.

Není ovšem vyloučeno, že se ve skalních obydlích ukrývali lidé, kteří si nepřáli být viděni. Ti, kteří zachovávali věrnost své víře. Pronásledovaní evangelíci. V okolí jich bylo mnoho a ještě v 18. století byli krutě pronásledováni a trestáni. Přesto vydrželi až do tolerančního patentu a v okolí najdeme celou řadu památek vzkříšené víry.

Dnešní Krvomlýn ztrácí vše romantické. Skalní obydlí je prázdné, krásný hotel zničený a dávno opuštěný, na hrázi rybníka ční odporný nedostavěný srub snesený sem odkudsi samotnými božstvy nevkusu dramatických 90. let.

Čtěte také

Václav Vokolek: Cesta na horu Karmel

Takže od Krvomlýna může naše cesta rychle vystoupat nahoru, do poklidné krajiny nad průrvami skal, nad krutými pověstmi, nad neznámými osudy, nad ozvěnami básníkových vizí.

Nahoře jsou zoraná pole, klid, a zapadající slunce se opírá do pestrobarevného obrazu plného podzimního listí. Poutník prožívá střídající se pocity dvou světů. Tam nahoře a tam dole. V jasu a v temnotách. Ve velikosti a v nicotě. To bylo základní téma Máchy stejně jako současného člověka.