V Afghánistánu musí být novinář trpělivý. To už na Západě neznáme, říká Wojciech Jagielski

2. listopad 2018

„Afghánistán není zemí terorismu,“ tvrdí polský reportér a orientalista, který o životě v Afghánistánu napsal knihu Modlitba za déšť.

Jako herec během natáčení filmu Woodyho Allena Purpurová růže z Káhiry si připadal polský novinář a odborník na Afriku a orient Wojciech Jagielski, když na jaře roku 1992 poprvé přijel do Afghánistánu. Všechno tam fungovalo jinak než v Evropě, dny běžely jiným tempem. Poté se do země uprostřed Asie vrátil ještě desetkrát a o tom, co tu zažil a jak tento kout světa - od 70. let 20. století zmítaný neustálými boji se světovými mocnostmi i se sebou samým - funguje, napsal knihu Modlitba za déšť. Česky vyšla až letos v nakladatelství Absynt.

Věděl jsem, že se dostanu tam. Nevěděl jsem, jak se dostanu zpátky

Jagielski studoval na varšavské univerzitě politologii a africká studia. „Dlouho jsem nevěděl, co budu v životě dělat. Rozhodně jsem se ale nechtěl stát novinářem. Záhy jsem však zjistil, že právě na to jsem se během studií orientalistiky připravoval,“ řekl v ArtCafé dlouholetý člen redakce prestižního polského listu Gazeta Wyborcza, kde také vycházely jeho reportáže z cest.

Wojciech Jagielski: Modlitba za déšť

Afghánistán devadesátých let byl podle Jagielského jedna velká neznámá. „Věděl jsem, že se dostanu tam, ale nevěděl jsem, kdy a jak se dostanu zpátky. Jestli to bude za den, za týden nebo za měsíc,“ vzpomíná na dobu, kdy v zemi probíhaly boje mezi místními povstalci a samozvanými vládci. Jednou z nejnáročnějších věcí v Afghánistánu bylo podle Jagielského čekání. V Afghánistánu je totiž vše v rukou božích, a tak osoba, se kterou chtěl udělat rozhovor, někdy přišla hned, jindy až za několik dní. „Ukázalo se, že tady každý novinář musí být hlavně trpělivý. Na Západě už takovou trpělivost neznáme,“ usmívá se. „Pokud jsem nebyl tři dny ochoten čekat na respondenta, tak mi na tom rozhovoru asi tolik nezáleželo. Trpělivosti jsem se naučil i proto, že jsem tam neměl nic jiného na práci.“ Jako suvenýr si Jagielski z Afghánistánu přivezl nechuť k zelenému čaji – tehdy ho tam prý během čekání vypil několik věder

Afghánistán není zemí terorismu

Největším mýtem o Afghánistánu je podle Wojciecha Jagielského přesvědčení, že se jedná o zemi terorismu. „To je velmi nespravedlivé hodnocení. Před jedenáctým zářím se tu sice stále bojovalo, ale k terorismu se Afghánci nikdy neuchylovali,“ zdůrazňuje s tím, že prvním sebevražedným atentátem byl ten na Ahmada Masúda dva dny před útoky na newyorská dvojčata. Afghánistán, jak Jagielski podotýká, bývá s terorismem spojován hlavně proto, že v něm pobýval nejhledanější terorista Usáma bin Ládin.

Wojciech Jagielski

Pohled na zemi se ale podle Jagielského změní jen těžko. Válka tu trvá už příliš dlouho a situace je beznadějná. Když jsou lidé zoufalí, sahají po krajních řešeních. A ukázalo se, že sebevražedné atentáty jsou v boji se západní armádou velmi účinné. Dnes je Afghánistán zemí dvou tváří. Zatímco Kábul a další velká města fungují pod vládou dosazenou Spojenými státy a místní obyvatelé se snaží žít západním stylem života, na vesnicích stále vládnou tálibové. A neustále se tu bojuje. „Nicméně ani ve velkých městech Afghánci nevidí svou budoucnost a masově z nich prchají. Toto vnímám i jako porážku nás - Západu,“ dodává Jagielski. V Afghánistánu byl naposledy v roce 2009, od té doby kvůli nemoci manželky jako novinář do zahraničí nevyráží. Naději na další návštěvu své oblíbené země si ale stále uchovává. „Nejel bych tam pracovně, ale jako hipík, o kterých jsem psal ve své poslední knize Na wschód od zachodu (Na východ od západu). Autem přes Balkán, Turecko a Irán. Doufám, že se dostanu alespoň do Herátu.”

A jak se to má v Afghánistánu s postavením žen? A jak se Afghánistán změnil od roku 2009, kdy tam byl Wojciech Jagielski naposledy? Poslechněte si celé ArtCafé, jehož součástí byl i rozhovor se slavným kontrabasistou Davem Hollandem.

Spustit audio

Související