Fakta jsou svatá, ale tam objektivita reportáže končí. Vše ostatní je osobní, říká polský reportér Wojciech Tochman

25. leden 2018

Pozici mezi světovou extra-třídou reportérů si vydobyl svými reportážemi z Rwandy, filipínských slumů nebo z Bali, kde mapoval průběh teroristických útoků. V nakladatelství Absynt nedávno vydal reportáž nazvanou Jako bys jedla kámen, v níž zachytil trauma války v Bosně a Hercegovině.

Do Bosny se Tochman vrátil pět let po skončení konfliktu, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995. Jeho cílem bylo mimo jiné zachytit stopy, které po sobě v myslích i srdcích místních lidí zanechala brutální genocida. „Do Bosny jsem se vracel s cílem zmapovat stopy války. To, co po ní zůstalo. A to jsou většinou zabití, kteří jsou velmi často také zmizelí. Je třeba je najít, a právě to byla jedna z hlavních linií mé knihy. Sledoval jsem práci soudní antropoložky Ewy Klonowské, která se zabývala identifikací lidských ostatků z masových hrobů, jejich zpětným skládáním. A kolem těchto masových hrobů stály ženy a čekaly, jestli se najdou ostatky jejich manželů, otců, synů. A o tom je moje kniha.“

Jako bys jedla kámen nakladatelství Absynt Wojciech Tochman

Rwanda? Srebrenica na každém rohu

Tématem genocidy a jejích následků se Tochman zabýval i v reportáži, kterou napsal na základě svého pobytu ve Rwandě. Bosenská a africká zkušenost se ale podle něj srovnávat nedá. „Ve své podstatě jsou všechny genocidy podobné. Ta ve Rwandě trvala sto dní, ale měla mnohem větší rozsah než ta v Bosně. Z jugoslávské války zůstávají určité silné obrazy – třeba obléhání Sarajeva nebo masakr v Srebrenici. Ve Rwandě ale byla Srebrenice na každém rohu.“

Absynt. Způsob, jak pochopit, obnažit, ukázat člověka

Nadšenci, šílenci nebo obojí. O polské škole reportáže

03250672.jpeg

Polští reportéři patří mezi ty nejlepší na světě. Jak se fenomén, nazvaný polská škola reportáže, zrodil?

Tochmanovu knihu Jako bys jedla kámen vydalo na sklonku roku 2017 v edici Prokletí reportéři nakladatelství Absynt. Na Slovensku ho před třemi lety založila dvojice absolventů polské literatury Filip Ostrowski a Juraj Koudela. „Cítili jsme silnou potřebu změnit něco nejen ve vlastním, ale i společenském životě“, říkají v ArtCafé shodným hlasem. A právě vydávání reportážních textů podle nich bylo tou nejlepší cestou: „Reportáž je nejlepší způsob, jak pochopit, obnažit i ukázat člověka. Jeho svět, jeho problémy, jeho konflikty.“

Dobrá reportáž? Tvrdá fakta i silné emoce

„Pro dobrého reportéra jsou posvátná a nedotknutelná fakta. S nimi si nelze nijak hrát, není možné je jakkoli pokřivovat. Tam ale končí objektivita reportáže. Všechno ostatní je osobní, je to emoce a reflexe autora. Reportáž je velmi subjektivní žánr.“
Wojciech Tochman

Za tři roky působení na slovenském knižním trhu vydali Ostrowski s Koudelou v Absyntu bezmála čtyřicet reportážních titulů, často z pera skutečných mistrů žánru. Jedním z nich je třeba zakladatel polské reportážní školy Ryszard Kapuscincki. „Dobrá reportáž se čtenáři nesnaží vnutit nějaký daný, předem hotový pohled na svět. Určitý fenomén nebo konflikt naopak popíše takovým způsobem, že jsme schopni dělat si svůj názor. A přitom ještě zapojit, probudit naší sensitivitu, naší empatii,“ odpovídá Ostrowski na otázku, co dělá dobrou reportáž. A Koudela ho doplňuje: „Pro mě je důležitá i forma, jakou je informace podaná. Reportérova hlavní zbraň je jazyk. Jeho prostřednictvím podává emoce a konkrétní událost jím může povznést na novou úroveň, může jí hodně zatraktivnit.“

Ku-Klux-Klan, jaderná katastrofa nebo zmizelá vesnice v česko-polském pohraničí

Čtěte také„Základem reportáže je pochopit člověka,“ říká Mariusz Szczygiel v Liberatuře o nakladatelství Absynt

V Česku nakladatelství Absynt působí od začátku roku 2017. V rámci edice Prokletí reportéři zatím vydalo šest titulů. Nechybí mezi nimi třeba sonda současné polské reportérky Katarzyny Surmiak-Domanské do podhoubí současného Ku-Klux-Klanu nebo reportáž o Japoncích vyrovnávajících se s následky jaderných katastrof a živelných pohrom jiné polské reportérky Katarzyni Boni. Čerstvě vydaným titulem Absyntu je reportáž Filipa Springera o zmizelé vesnici v česko-polském pohraničí Miedzianka: Příběh zániku.

Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a hudby podle výběru Zdeňka Přidala si můžete poslechnout zde:

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová