Umírněná cesta do fantazie. Mirai, dívka z budoucnosti
Japonský animátor a režisér Mamoru Hosoda se vrací do českých kin s dojemným příběhem o dětské představivosti, rodičovských strastech a složité úloze staršího bratra. Jeho film sice nabídne fantastické sekvence pro děti i momenty sebereflexe pro rodiče, ale skoro ve všech ohledech zůstává zbytečně konzervativní.
Režisér Mamoru Hosoda zahraniční diváky poprvé výrazně oslnil v roce 2006 s filmem O dívce, která proskočila časem, svěží adaptací více než čtyřicet let staré knihy. Jeho podmanivá tvorba, v níž spojuje tradiční postupy s univerzálními a kulturně přenositelnými tématy, mu na západě vynesla pozici jednoho z nejuznávanějších autorů japonské animace – hned vedle jmen jako Hajao Mijazaki či Makoto Šinkai. Hosoda se po tříleté pauze vrací s rodinnou pohádkou Mirai, dívka z budoucnosti, kterou představil na prestižním festivalu v Cannes. Vtahujícím způsobem v něm rekonstruuje běžný svět očima čtyřletého chlapce, avšak chvílemi naráží na limity zapříčiněné tím, že chce uspokojit všechny diváky.
Malý Kun po narození sestřičky najednou pociťuje úbytek pozornosti ze strany rodičů
Struktura filmu je prostá a funkční – většinu vyprávění tvoří série epizod, které jsou v závěru zasazeny do širšího kontextu s obecnějším ponaučením. Vše odstartuje narození sestřičky Mirai a malý Kun najednou pociťuje úbytek pozornosti ze strany rodičů. Má pocit, že ho novorozeně vytlačuje z pečlivě strukturovaného několikapatrového domku až na malou zelenou zahrádku, jež se stane epicentrem jeho fantazie. Na omezeném prostoru jednoho trávníku Kun potkává lidskou verzi svého psa, hejno rybiček, ba co víc, dospívající Mirai z budoucnosti.
Funkce těchto dobrodružství se v průběhu filmu mění. Nejprve jde o hry založené pouze na zábavě a eskapismu, teprve s postupem času se Kun začne s pozicí staršího bratra vyrovnávat a výpravy do fantazie přináší ponaučení a probouzí v něm empatii. Vyprávění jako by adaptovalo dispozice rodinného domu a dělilo se do jednotlivých pater, z nichž každé slouží k jiným účelům a hrdinové se mezi nimi systematicky pohybují. Hosoda dokonce při přechodu mezi epizodami pravidelně zapojuje zatmívačky, aby jejich prostor jasně vymezil. Na konci každé z nich čeká Kuna, potažmo diváky, nějaké ponaučení. Tyto doslovné narativní a motivické tečky Mirai směřují spíše k dětským divákům a pověst „filmu z Cannes” tak nevypovídá o náročné divácké zkušenosti, jako spíše o festivalu, který nečekaně akceptoval žánrový dětský film.
Momenty rodičovské sebereflexe v zahradách ponaučení
Mezi Kunovými dobrodružstvími se však objevují krátké záblesky něčeho, na co kritika často zapomíná. Jde o momenty rodičovské sebereflexe. Dospělé postavy nejenže trpí svými problémy, které jsou ve vyprávění naznačeny a kvůli dětské perspektivě je divák nikdy plně neodhalí, ale také při konfrontaci s dětskou představivostí rozpoznávají své limity. Z této perspektivy už Mirai nabízí daleko nosnější rovinu pro dospělého diváka, jež se line na pozadí dětské fantazie.
Kunovy hry se psem na zahradě, jízda na pradědečkově motocyklu nebo vodní dobrodružství s matkou ale působí vizuálně krotce. Hosoda jako vzorný rodič-režisér nedovoluje dítěti opustit zahradu ponaučení a popustit uzdu kreativnějším dobrodružstvím. Animační stránka tak zůstává při zemi podobně jako didaktická vysvětlení. I proto je vizuálně nejopojnější sekvencí návštěva vlakového nádraží, na němž se chlapec ztratí a konzervatismus střídá kreativní exploze, jež kombinuje množství rozličných technik. Spojuje jinak kontroverzní 3D animaci s ploškovou a dává vyniknout i ručním olejomalbám na pozadí. Do běžného světa najednou pronikají jiné animační postupy a rozkládají jeho vizuální jednotu. Bohužel se takto inspirativní moment objevuje až na samotném konci.
Snahou o univerzální přístupnost Hosoda ztrácí část tvůrčí identity
Mirai, dívka z budoucnosti je film ve všech ohledech funkční, univerzálně přístupný, jen mnohdy až příliš konzervativní. Snahou otevřít se všem – ať už na rovině národnosti či věku – ale ztrácí část Hosodovy tvůrčí identity a poetiky. Téma rodiny mu bylo vždy blízké, ale také ho pravidelně dokázal spojit s odlišnými kontexty a žánry. Lemovalo virtuální realitu Letní války, parťáckou akci Kluka ve světě příšer, ale startovalo i tak velké franšízy jako Digimon. Vždy nacházelo protiváhu v něčem unikátním, ve značce, žánru nebo formátu. Protiváhu, která však v Mirai chybí.
Mirai, dívka z budoucnosti (Mirai no mirai, Japonsko, 2018, 98 minut)
Scénář a režie: Mamoru Hosoda
Česká premiéra: 11. 4. 2019, distribuce: Asociace českých filmových klubů
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
