U nás

Na spisovatelově hrobě je z kamene vytesaná prý husitská žena od sochaře Jaroslava Horejce a vedle ní hrob dvou dalších členů rodiny je tvořen seskupením kamenů a křovin: na tomto místě se dílo, vykořistěné ideologicky i pedagogicky, dostává do správných souřadnic vypravěčského talentu a pracovitosti svého autora. A také oddané služby, kterou v roce Mistrových sedmdesátin T. G. Masaryk charakterizoval takto: "Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu ke svobodě." Masaryk měl v roce 1921 na mysli svobodu národa a jeho nového státu, ale kvůli tomu nemusíme jeho výrok shodit ze stolu jako odbytý - vždyť jak jinak člověk docílí svobody svého ducha než tím, že čte, přemýšlí a uvažuje?

V hronovském muzeu jsou k vidění dvě opony zdejšího ochotnického spolku: tu první maloval A. Knahl (v kronice U nás Kalina), zakladatel a později "řiditel" ochotnického divadla v Hronově, jinak hodinář, kostelník, muzikant a všeuměl. Na této oponě je vymalován Hronov asi v roce 1847, kopce kolem jsou bezlesé, pokryté pruhovanou látkou úzkých polí. Krajinu jako by utkali hronovští tkalci - je barevně stejná jako ukázky látek a oděvů v muzejní expozici. Nad schodištěm visí ještě jedna opona, na té je v popředí budova hronovského nádraží taková, jaká je i dnes, z neomítnutých červených cihel: tu namaloval malíř Šrůtek v 70. letech 19. století. Jak důležité byly pro někdejší divadlo opony, oddělující svět jeviště od publika zrakem neproniknutelnou stěnou s obrazem občasné reality - a jak pro nás ztratily význam! V časech, kdy si ochotnické soubory pořizovaly malované opony, hrálo se divadlo "u nás", jak dosvědčuje nápis nad hronovským portálem i to, že třeba "U nás v Kameničkách" namaloval pro ochotnický soubor tamějších hasičů oponu Antonín Slavíček.

Rodný dům Aloise Jiráska|foto: hronov.cz

"U nás" se skrývají i malá dramata - zde je jedno z nich: Hronov byl elektrifikován roku 1901. Na hřbitově o tom najdeme něco, o čem muzejní expozice nic nepraví: hned u vchodu je náhrobek manželů Ignáce a Františky Židových. Na desce opřené o hřbitovní zeď vedle náhrobku stojí: "Podnikli roku 1900 elektrisaci města Hronova s peněžní pomocí občanské záložny, s jejímž úpadkem roku 1910 byli existenčně zničeni."

Rodné domy, pamětní desky, hroby a muzejní vitríny patří do soupisu "hovadna", jak ho sestavil Jiří Voskovec s Janem Werichem. V době, kdy už se život Mistra Jiráska chýlil ke konci, ověnčen poctami, tituly a zajištěným místem v čítankách. Jiný hronovský rodák Egon Hostovský by asi těžko odpovídal na otázku, kde je to "u nás" ve své dvojí emigraci. Stejně je ale pěkné někam patřit, někam, kde si to člověk ohraničuje bez ohledu na to, jak velký celek ho obklopuje se všemi svými nároky, nabídkami a dozory. Někam, kudy vede vždycky průchodná "cesta ke svobodě".