Turbulentní dětství mě naučilo pozorovat rodinu zvenčí. Možná, že právě to dalo základ mému psaní, říká autorka Klikaře Benyho Simona Bohatá
„Ve třinácti jsem doma objevila desku s přechodem pro chodce na obalu. Když začala hrát píseň Come Together, už nikdy nic nebylo jako dřív, popisuje spisovatelka Simona Bohatá svůj iniciační kulturní zážitek. Kromě The Beatles má ráda i fotografii a filmy, z těch českých ji svou atmosférou zaujalo Osmdesát dopisů Václava Kadrnky. Ve Vizitce ale s Markétou Kaňkovou mluvila samozřejmě i o svých knihách, ovlivněných životem na Žižkově a ve Strašnicích.
Rozepisovat se Simona Bohatá začala na básničkách a písňových textech. Jako nejmladší ze všech ji v první polovině 80. let přijali ke studiu tvorby textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka, tam ale vydržela jen rok. Jak ve Vizitce řekla, ze studií se vyhodila sama, neboť se domnívala, že na rozdíl od třicetiletých spolužáků „nemá odžito.“ Jenomže opak byl pravdou.
To, co prožila jako dítě v pražských Strašnicích, kde se o ni starala převážně babička s ukrajinskými kořeny Máňa, a později na Žižkově v době zániku původní zástavby, dodnes vydalo na tři knihy. Vložila do nich i nadhled, ironii a potřebu obrazotvornosti, které v sobě schraňovala celý dospělý život.
U nás to bylo netypické
Máňa a my druzí vyšla roku 2017, to bylo Simoně Bohaté dvaapadesát. O dva roky později už čtenáři listovali novelou Všichni sou trapný a loni spatřil světlo světa na Magnesii Literu nominovaný (a s žižkovskými trapáky) spřízněný román Klikař Beny. Zatímco předobrazem férového Benyho, kluka, který z neutěšených rodinných poměrů utíká k přátelům do sběrny surovin a taky k fotoaparátu, má předobraz v autorčině manželovi, Máňa pak vykazuje autobiografické rysy. „U nás to bylo trochu netypické. Když vyrůstáte v rodině, která není úplně harmonická a funguje v turbulencích, jste jako dítě spíš její zajatec,“ říká. „Pohybovala jsem se mezi matkou Arankou a babi Máňou, které sváděly lítý boj. Já byla zbraní, kterou mezi sebou používaly,“ vzpomíná dnes už s nadhledem na dobu dětství. Dodává zároveň, že obě ženy ji naučily dívat se kolem sebe. „Začalo mě bavit pozorovat rodinu zvenčí. Možná, že právě to dalo základ mému psaní.“
Čtěte také
Dnes Simona Bohatá žije s rodinou na vsi v jižních Čechách, pracuje jako asistentka dospělých lidí s mentálním postižením a kromě toho se angažuje v rodinné firmě na designový nábytek. Kvůli tomu nedávno absolvovala kurz sváření a svou první sochu hodlá už brzo vystavit na zahradu. Na psaní si ale ve všedním dni plném povinností hledá čas jen stěží, nové příběhy se jí na papír dávají nejlépe po týdenním pobytu v jiném prostředí. Pár už jich ale hotových je, příští rok na podzim by měly vyjít povídky, ve kterých se dvě různé postavy vyjadřují ke společně prožité situaci. Hotová už je i další příběhová knížka a v hlavě se Bohaté rodí i pokračování Klikaře Benyho. V devadesátých letech se tu kromě dospělého Benyho a jeho bráchy Viťana mihnou pravděpodobně i nějaké postavy z novely Všichni sou trapný.
Související
-
Mámě jsem jako malá pomoct nemohla. Proto podporuji ženy, které nejsou slyšet, říká Kateřina Tučková
Práci kurátorky se Kateřina Tučková kvůli literárnímu vytížení věnovat nemůže, nicméně dovednosti nabyté při zpracování archivů jí pomohly i při psaní knihy Bílá voda.
-
Ze své knihovny vybírá hudební publicista Pavel Klusák, nositel ceny Magnesia Litera za Knihu roku
Setkání s knihami napříč prostorem a časem připravila Blanka Stárková.
-
Ceny Magnesia Litera: Oceněné tituly čekají vyšší prodeje, co ale zbytek knižního trhu?
O kondici knižního trhu mluví Saša Michailidis s ředitelem nakladatelství Host Tomášem Reichelem a Annou Štičkovou z platformy Knihex.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.