Tomáš Koblížek: Svoboda slova pro jedny jako umlčování druhých. Co je antinovinářská hate speech?

Zvláštností antinovinářské hate speech je, že může být formou zastrašování, a tedy cenzury. A že se zde více než v jiných případech ukazuje jeden z paradoxů svobody slova: Svoboda slova pro jedny, totiž nenávistníky, může vést k umlčování druhých, totiž novinářek a novinářů. Jinak řečeno, svoboda slova tu vítězí i prohrává v témže okamžiku.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Homofobní, antisemitské a jiné urážky. Jde pouze o „nekorektní“ slovník?

V relativně nedávné studii shrnul Silvio Waisbord z George Washington University čtyři typy cenzury, jimž mohou novinářky a novináři čelit. Klasickým cenzorem je stát, například jako když nyní na Slovensku ministerstvo kultury omezuje určitý typ obsahu ve státních médiích. Vedle toho existuje ekonomická či tržní cenzura, když například sponzor či vlastník nějakého média vysílá signály, že jistý typ zpráv by nerad ve „svém“ deníku či týdeníku viděl.

Příkladem budiž nedávný odpor některých obchodních magnátů ve Spojených státech k tomu, aby deníky The Washington Post nebo Los Angeles Times podpořily prezidentskou kandidátku Kamalu Harris.

Dále existuje tzv. parastátní cenzura, k níž dochází tehdy, když třeba vlivné kriminální gangy vyhrožují novinářkám a novinářům píšícím o jejich zločinech. Klasickými příklady jsou Itálie či Mexiko, kde působí mafiánské kartely tvrdě hájící své zájmy.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Spor o „hoststvo“. Proč nesouhlasím s profesorem Olivou

A konečně existuje tzv. davová cenzura, když se proti novinářkám či novinářům, jež se věnují nějakým nonkonformním tématům, vzedme na sítích vlna agresivity, jejímž cílem je dotyčnou či dotyčného od psaní o daném tématu odradit. V tomto případě si těžko nevzpomenout na český případ pravidelných útoků na Lindu Bartošovou.

Především u státní a davové cenzury se pak jako nástroj umlčování objevují běžně i nenávistné projevy, tzn. cílené urážky či ponižování, které se snaží vyvolat nenávist vůči novinářkám či novinářům. Stát a zdivočelý dav se zde často propojují. Pokud se například nějaký politik pravidelně vyjadřuje o novinářkách či novinářích jako „svoloči“, dává tím signál davu, že je přípustné, ba normální útočit na autorky a autory věnující se nějakému tématu. Dav pak nezřídka koná, především na sítích.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Boj proti spiklencům ve slovenské kultuře

A stejně tak pokud v online prostoru existují davové útoky proti novinářkám či novinářům, může to být zprávou pro některé politiky, že zde lze dobře sbírat body, a nenávist dále rozohňují a podněcují. Důsledkem obojího pak může být kýžené umlčení nepohodlného zdroje informací či komentářů. Novinářky či novináři přestanou pod tlakem o tématu psát. Případně píšou dál, ale pro významnou část společnosti nemají jejich slova váhu. Pocházejí přece od nepřátel společnosti.

Co z řečeného plyne pro debaty o svobodě slova, do nichž téma cenzury samozřejmě patří? Zaprvé, neomezovat nějaký typ projevů, třeba ty nenávistné, nutně neznamená být na straně svobody slova: volně šířené nenávistné projevy často vedou k tomu, že se dotyčná či dotyčný přestane raději vyjadřovat.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Nikdo se nedozví, kdo jsi. Úvaha o cenzuře

Druhým závěrem je, že pokud jde o svobodu slova, nikdy nejsme zcela v bezpečí. Pokud omezujeme nenávistné projevy, je samozřejmě možné tato omezení zneužít také k umlčování oponentů jako zlých nenávistníků, ačkoli dotyční oponenti mají k nenávistným postojům daleko. Avšak pokud nenávistné projevy neomezujeme, lze bezmeznou nenávist používat k podobnému cíli, totiž k cenzuře novinářů. Zdá se, že aktuálně má jasně navrch druhá zmíněná možnost. Z hate speech se stal účinný nástroj zastrašování a je dobré na to při boji za svobodu slova myslet