Terén emancipace je komplikovaný, vadí mi, že se z ní dělá černobílý boj, říká Petra Hůlová. V Nejvyšší kartě reflektuje stárnutí i rodičovství

Dvacet let se spisovatelka Petra Hůlová pohybuje na literární scéně, přičemž dlouhodobě ji zajímají otázky týkající se genderu, vztahů mezi generacemi i vlastního místa ve společnosti. Věnuje se jim i v nejnovější novele Nejvyšší karta. Hlavní hrdinka knihy je dvaapadesátiletá spisovatelka Sylvie, která je v lecčems podobná své stvořitelce: píše, udržuje blízký vztah s nakladatelem i se svým profesním kolegou Davidem a za sebou má důležitý vztah se starším mužem. Zároveň je matkou dospívajících dětí a zajímá ji gender. Je to ale také žena, která víc než po opakujících se otázkách moderátorů literárních festivalů touží po lásce, sexu a respektujících dětech.

Čtěte také

Petra Hůlová: Paměť mojí babičce. Strhující vyprávění žen tří generací o všem, co zažily a protrpěly

Strategie částečné autobiografie autorce dovolila psát, jak ve Vizitce řekla, s větší upřímností. „Cítila jsem potřebu bilancovat a pracovat s životní zkušeností, kterou jsem chtěla využít k vytvoření příběhu,“ konstatuje. „V principu jde o prozkoumávání vnitřního společenského prostoru. Nejvyšší karta je zpověď stárnoucí spisovatelky, ale také reflexí neuralgických bodů naší společnosti, mezi které počítám emancipaci, výchovu dětí, stárnutí anebo pohled na devadesátá léta. Prostřednictvím tohoto textu ale spíš nad tématy přemýšlím a rozkrývám jejich bohatost, než že bych docházela k nějakému finálnímu soudu.“

Ženy jsou slabší, vnímám to jako hendikep

V Nejvyšší kartě Petra Hůlová staví do popředí témata, která se v každodenní diskusi o feminismu a problematice často neberou v potaz anebo nemusí nutně odpovídat tomu, jak své životy navenek prezentujeme. „Zajímá mě Sylviin životní terén versus to, co reflektuje. Sylvie hlásá obvyklou agendu o skleněných stropech v zaměstnání, mluví o předsudcích ve školách a platových podmínkách, zatímco v životě řeší hlavně své stárnutí a to, že přestává partnersky zajímat muže. Je sice úspěšná a slavná, ale to jí v tomto směru nijak nepomáhá.“

Čtěte také

Petra Hůlová: Lidi budou opakovat: chudáci děti

Autorka i hrdinka knihy silně vnímají biologické předurčení – třeba to, že ženy jsou fyzicky slabší. Hůlová to od dětství považuje za hendikep a žádná institucionální ani jiná výchova na tom nic nezměnila. „Sama se pokládám za feministku, ale stejně tak je mi blízké vnímat věci kriticky i sebekriticky. Nebojím se střílet do vlastní bubliny, do vlastních řad i sama do sebe. Terén emancipace je komplikovaný a vadí mi, že se z něj dělá černobílý boj.“

V rozhovoru mluvila i o tom, jak se v jejích očích proměnily vztahy mezi rodiči a dětmi, jak se v širším slova smyslu proměnila role autorit anebo proč si v posledních měsících přidala na Facebook mnoho kulturně aktivních lidí, se kterými se osobně nezná.