Jako by starší ženy byly neviditelné. Ráda bych sledovala víc ženských postav, které nejsou míněné jako vtip, říká spisovatelka Klára Vlasáková

19. leden 2023

„Jsem překvapená, jak silný rok měla česká kinematografie, o filmech jako Il Boemo, Arvéd, Banger nebo KaprKód se hodně diskutovalo,“ říká publicistka, scenáristka a autorka románu Praskliny Klára Vlasáková, která do diskuse přispěla scénářem ke snímku Běžná selhání. Ve Vizitce  se s Markétou Kaňkovou často vracela k tématům změny, nejistoty a krize, jež jsou pro její tvorbu typické, ale vysvětlila třeba také to, proč je její oblíbenou postavou Gončarovův Oblomov.  

Svět, který stojí na pokraji kolapsu, na prahu změn. Svět, kde lidé prožívají svoje příběhy, vztahy a malé i větší krize. Svět, v němž přesto, že kolabuje, existuje naděje – tak by se snad dala shrnout témata, která ve svých scénářích k filmům, komiksům a podcastům a také v románovém debutu Praskliny, před dvěma lety nominovaném na Cenu Jiřího Ortena, zpracovává spisovatelka a publicistka Klára Vlasáková.

Čtěte také

Ve své práci propojuje žurnalistiku, scenáristiku a dramaturgii a také problematiku genderu; všechny tyto obory v minulosti studovala. Jak ve Vizitce řekla, poslední zmiňovaný obor byl pro ni nejtěžší, výrazně jí ale rozšířil obzory o společnosti, o sobě i o mocenských vztazích, v nichž se pohybujeme.

V diplomce se pak věnovala robotizace práce, což je téma, které se objevuje i v Prasklinách. „Fascinuje mě. Robotizace totiž nebude ovlivňovat jen manuální práci, ale zasáhne i do kreativních oborů. Důležité je ovšem nevidět v ní jen hrozbu, vždyť robotizace se dá využít i k tomu, abychom pracovali méně. Technologie šly během dvacátého století tak moc dopředu, ale práci to neumenšilo a my máme stále osmihodinovou pracovní dobu.“

Kde je hranice mezi živým a neživým?

S umělou inteligencí v podobě robotického psa, dystopickou atmosférou a zejména s motivem hledání vlastního místa na zemi pracovala i v prvním autorském scénáři k celovečernímu filmu, který pod názvem Běžná selhání režírovala rumunsko-maďarská filmařka Cristina Groșan.

Čtěte také

Vypráví o třech ženách, jejichž cesty se v určitý moment lehce protnou. „Role technologie je zajímavá v tom, že nás nutí ptát se, kde je hranice mezi živým a neživým a jak a proč si tvoříme vztah k věcem, které nejsou součástí organického života,“ odkazuje k roli Hany v podání Tatiany Medvecké; šedesátnice, jíž po smrti manžela zůstal jen robotický pes a hořká vzpomínka na výpověď z práce.

V této linii Klára Vlasáková poukazuje i na stereotypizaci zobrazování starších žen v uměleckých dílech. „Ženy jsou od určitého věku neviditelné. Ztrácí svou stereotypní roli sexuálního objektu či pečující bytosti, a s touhle neviditelností bojuje i Hana, které mladší šéfová řekne, že má jen pár let do důchodu, a proto ji výpověď nebude mrzet. Jako divačka bych moc ráda viděla víc starších ženských postav, které nejsou míněné jako protivné tchyně či pečlivé maminky, zkrátka jako vtip.“

Ve Vizitce Klára Vlasáková mluvila také o tajemnu jako výchozím bodu na cestě z komfortní zóny, o Toyen, o níž napsala rozhlasové drama, anebo o podcastu Neklid, oceněném v rámci Prix Bohemia Radio. Chystá také novou knihu, román s pracovním názvem Těla vypráví o matce, její dospělé dceři a jejich životních zlomech a vyjít by měl v roce 2023. 

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová