Jaké to je, narodit se s mocí Anežky České? O jejím příběhu toho moc nevíme, tak jsem dala prostor imaginaci, říká spisovatelka Tereza Dobiášová

V rodných Českých Budějovicích se věnovala klasickému i terapeutickému divadlu. Do písecké Sladovny přenesla zahraniční koncept dětských muzeí a přes nabídku situací ke hře tu vytýčila prostor pro interakci dětí s dospělými. V městečku Srní teď pracuje na novém muzeu šumavského autora Karla Klostermanna (1848 – 1923). „Jeho osobnost může fungovat jako dveře k pochopení toho, co Šumava byla za něj, co je dnes a jaké otázky je aktuálně potřeba řešit,“ vysvětluje Tereza Dobiášová.

Potřebovala jsem vyprávět

Na Šumavě má pevné kořeny také její muž, zakladatel Geoparku Královská Šumava, ona sama ovšem ještě sílu k životu v lesích nesebrala a šumavské hvozdy střídá s pobytem v Praze. Manažerský post v písecké Sladovně před pěti lety opustila, protože cítila, že víc než vést potřebuje psát.

Nominovaní na ocenění Magnesia Litera 2022|foto: Jakub Hněvkovský, Magnesia Litera

Vznikl tak debutový román Tajemství – Neskutečný příběh Anežky České, za který autorka dostala Magnesii Literu coby objev roku. „Dlouhodobě mě zajímají témata moci a žen, duchovnosti a žen, křesťanství a žen. Co se stane se ženami, když začnou vládnout? Jaké to je, narodit se s mocí, jakou měla Anežka? Jaké to je, být jeptiškou a vstoupit do církevního systému? Příběhu o Anežce České jsem moc nerozuměla, ale pak jsem se dostala do Anežského kláštera, což mě velmi oslovilo a zároveň se to potkalo s rozhodnutím, že už nechci být ředitelka Sladovny. V tu chvíli jsem si sedla a psala. Potřebovala jsem vyprávět,“ vzpomíná Tereza Dobiášová na důležitý krok do nejistoty. Z historických pramenů přesný obraz Anežčina života nemáme, a tak nastoupila Terezina imaginace. „Moje Anežka byla inteligentní, vzdělaná, měla rozhled, cit pro zodpovědnost. Ale taky intenzivně prožívala duchovní život.“

Čtěte také

Deziluzivní zkoumání i pohled za pečlivě budovaný sebeobraz. Magnesii Literu 2022 získal Klusákův Gott a Bilerova Destrukce

I Tereza Dobiášová v minulosti hledala svou cestu k Bohu. „Jako vypravěčce mi ale přišlo problematické, že příběhy z Bible nejsou o ženách, nebo jen v malém výseku. Že ženy v katolické církevní hierarchii nemají žádnou roli, že nemohou kázat, že z hlediska církve jsou vlastně podlidi. Navíc i historicky je církev spojená s množstvím křivd.“

Ať už jde o život jakékoliv osoby, jako iniciační moment vnímá Tereza Dobiášová dětství. I ji samotnou silně ovlivnilo, odmala milovala všechny formy umění a zejména knihy. Po střední umělecké škole zaměřené na scénografii se rozhodla pro studia na DAMU. „Na střední jsem zjistila, že nejsem moc šikovná na ruce, zároveň jsem ale pořád něco psala. Řekla jsem si, že bych se tedy měla posunout k textu, a vybrala jsem si dramaturgii.“ Prostředí divadla jí ovšem zakrátko přišlo do sebe uzavřené, a tak i díky zájmu o jeho terapeutickou funkci založila spolek Barevný děti. Dramaturgii, byť přenesené do galerijního prostoru, se pak coby kurátorka věnuje dodnes.