Tanec smrti

Ukazovala, že ohledně posledních věcí člověka nezáleží na tom, jaké postavení člověk na zemi zaujímá. Právě proto se tu objevuje motiv tance, protože nakonec je do kola s tančící smrtí vtažen každý.

Na obrazech se tak objevovaly postavy od nejmocnějších po obyčejné. Byl tam papež, císař, král, dítě i dělník. To mělo lidem připomenout křehkost jejich života. A také to, čemu se říká pomíjivost pozemské slávy.

Původně to snad byly kresby, které doprovázely psaná kázání. Nejstarší zaznamenané schéma tance smrti, dnes již ztracené, bylo na hřbitově svatého Inocence v Paříži na počátku 15. století.

Dnes už tanec smrti v této podobě nezobrazujeme. Místo toho v naší společnosti, která už je poměrně světská, převládá mimořádně pochmurná atmosféra.

Především v tom vynikají různé obřadní síně a krematoria, což jsou zařízení, která se z dobových důvodů až zoufale snažila nepřipomínat kostel. To se jim nakonec povedlo. Místo skotačících kostlivců tam můžeme vidět všelijaké řecké ohně a zobrazení lidského života končícího smrtí a pak už nic.

Kostel se lišil právě tím, že v něm se lidé aspoň jednou týdně setkávali, před ním kouřili, diskutovali, měli tam i křtiny a svatby a pohřeb byl tak jen jednou životní událostí, která se tam odehrála. Proto kostel nepůsobí tak strašně jako ona jednoúčelová zařízení pohřebního servisu.

Lidé se zřekli toho temného, co jim kdysi náboženství sdělovalo, totiž že všechno pomíjí. Pak se ale vzdali i toho, co bylo druhou stranou mince. Tedy že nejen k životu paří smrt, ale že i ke smrti patří život.

Nemá cenu litovat toho, co bylo a pokoušet se to snad obnovit jako nějaký folklor. Takto svět nefunguje. Přátelství, nebo manželství nebo náboženství neexistují proto, že si lidé řeknou: „To je dobré pro společnost.“

Spíše spontánně vzniknou, když se lidé snažit najít a dělat to, co je pro ně nejlepší. Ne pro dnešek, ale pořád. Z hlediska věčnosti, jak se kdysi říkalo. Pak se zase bude tančit všude, jak se kdysi říkalo.